Venku je už pár dnů počasí k pomilování a já ležím doma s chřipkou. Ideální čas na dobrou knížku. Čtu eseje Dona Thompsona Jak prodat vycpaného žraloka za 12 milionů dolarů. Sochu Damiena Hirsta v podobě tygřího žraloka naloženého ve formaldehydu prodal v roce 2004 sběratel Charles Saatchi přes agenta Larryho Gagosiana finančnímu magnátovi Stevu Cohenovi. „Dejme tomu, že pan Cohen má kromě 500 milionů hrubého příjmu ročně ve správě ještě finanční majetek v čisté ceně 4 miliard. I při návratu pouhých 10 procent – a on na tom ve skutečnosti vydělá daleko víc – činí jeho celkový příjem přes 16 milionů týdně, tedy 90 000 dolarů za hodinu. Žralok ho přišel asi na pětidenní výdělek,“ píše v knize Thompson a člověku se z toho trochu točí hlava. A nejen kvůli tomu, že má zrovna chřipku.
Svět nejvyšších pater současného umění je poněkud zvrácený a díky všemu tomu brandingu, aukcím, agentům, galeristům, licitátorům, sběratelům, filantropům, překupníkům, snobům, veletrhům a neukojitelným výtvarníkům připomíná spíš dravou burzu, která vás dříve nebo později vycucne (ať už si za pět dní vyděláte, kolik chcete), než kulturní prostor vhodný pro meditaci například o fyzické nemožnosti smrti v mysli někoho jiného, jak se Hirstův žralok oficiálně jmenuje.
„Jerry Saltz z Village Voice navrhuje základní praktické pravidlo: osmdesát pět procent nových výtvorů současného umění nestojí za nic. V uměleckých kruzích se jeho odhad všeobecně považuje za správný, rozdíly panují jen v hodnocení jednotlivých děl. Jako ekonom a sběratel současného umění se už dlouho zabývám otázkou, proč je určité umělecké dílo cenné a jakou alchymií jeho cena vystoupí na 12 milionů nebo 100 milionů a ne třeba na 250 tisíc dolarů. Díla se někdy prodají za stonásobek toho, co se zdá být rozumnou cenou, ale proč?“ ptá se Thompson a na následujících více než tři sta stranách se na to čtenářům snaží odpovědět.
Nás Čechy mohou takové otázky pochopitelně trápit jen na dálku. Rekordy tržeb za umělecké artefakty tu většinou patří jen dávno mrtvým, lety prověřeným autorům, u nichž nikdy nenaskočí onen nepříjemný dotaz, kterému se často Thompson ve své knize nemůže vyhnout: je to vůbec umění, a pakliže ano, proč není za umění (samozřejmě stejně drahé) považováno i tohle? Vždyť to vypadá úplně stejně! Do špičky aukčních prodejů tu z žijících autorů pravidelně proniká jen Zdeněk Sýkora. Ovšem to je devadesátiletý klasik malující plátna, která by si na zeď pověsil úplně každý (jinou otázkou je, jestli by za ně byl někdo ochotný dát nikoli dva tři miliony korun, ale třeba 12 milionů dolarů). A ne provokatér typu Damiena Hirsta, Tracey Emin či Jeffa Koonse, kteří v Sotheby´s či Christie´s prodávají za o několik řádů vyšší částky, a přitom rozhodně netvoří věci, jejich vlastnictvím by se chtěl běžný člověk chlubit.
Pro české výtvarníky a vůbec celou zdejší výtvarnou scénu je to jistě nemilé, že tu trh se současným uměním moc, respektive skoro vůbec nefunguje. „Podle obecně uznávaného pravidla se jen jedna z pěti nových galerií současného umění dožije svých pátých narozenin,“ píše Thompson a člověka napadá, že na tom tedy vlastně nejsme zas tak zle, když tu taky většinou nová ambiciózní galerie vydrží jen pár let, a pak tiše zanikne. Jenže zatímco Thompson píše o galeriích, které krachují kvůli obrovské konkurenci dalších síní, u nás zavírají z mnohem prostšího důvodu: konkurenci sice téměř nemají, zároveň ovšem mají minimum fanoušků současného umění, kteří by v nich chtěli něco nakupovat.
Nedá se očekávat, že by nás v blízkém budoucnu čekal nějaký dvanáctimilionový žralok. Koneckonců i Entropa Davida Černého, která stejně jako Hirstův artefakt splňuje všechny požadavky atraktivního, kontroverzního a celosvětově známého díla, stále marně čeká na svého kupce. Takže nás ani nečeká podobná knížka, jakou napsal Don Thompson. A zatím si tak budeme v médiích číst spíš o dílech, která se nejen neprodávají, ale dokonce ani nemají ambice, že by se prodat mohla.
Třeba o aktuální sérii Malík urvi II., kterou v pražském DOXu vystavuje skupina Podebal. Což je ale podle mě mnohem zdravější, než se dopodrobna zabývat takovými zákonitostmi, jichž si všímá Thompson: „Vedoucí sekce současného umění v Christie´s International Brett Gorvy tvrdí, že v pořadí barev od nejlépe prodejných k obtížně prodejným je na prvním místě červená, pak bílá, modrá, žlutá, zelená a poslední je černá. Když ale přijde na Andyho Warhola, zelená se dostává do popředí. Zelená je barva peněz.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
