V Kanclu je to všechno o lidech

Nápad udělat českou verzi původně britského komediálního seriálu Kancl (The Office), jenž se stal fenoménem v roce 2001, přišel až po americké, francouzské, německé, kanadské, chilské, izraelské a švédské verzi. Podle všeho jsme ale předběhli Číňany. Navíc, ještě před převzetím formátu pro veřejnoprávní televizi, která český Kancl vysílá nyní dvakrát týdně, tu byla i jevištní adaptace v Divadle Rokoko.

Ukazuje se v tom značná univerzálnost tématu, kdy většina lidí na západní polokouli rozumí tomu, jaké to je chodit do nudné nenáviděné práce a mít zároveň svobodu tento stav popsat. Všechen hněv z nemožnosti uniknout osudu nějak si vydělávat se pak kanalizuje do postavy šéfa.

Asi zdaleka ne všichni jsou takoví jako David Brent, jehož původně ztvárnil tehdy čtyřicetiletý britský komik Ricky Gervais. Prakticky vzato, podobný člověk jako Brent by asi nevydržel na svém postu moc dlouho, kdyby se choval tak úlisně bezpáteřním způsobem, jak to vidíme v seriálu, jenž se v britské verzi dočkal dvanácti půlhodinových dílů a dvou delších speciálů. (Pro ČT bylo zatím natočeno dílů šest, Američané jich zvládli přes dvě stě.)

Bída naší civilizace

U Brenta jde o koncentrát reálných špatných vlastností. O vtělení kluzkého zla, pomocí něhož si potřebujeme vyventilovat hlavu. Zároveň je David Brent novým typem hrdiny: zosobněním bídy naší civilizace, v níž téměř všichni v nějakém ohledu předstíráme určité kompetence. U této figury je příznačné, že jí chybí tragický rozměr (a v jejím životním omylu bylo něco mocně patetického), zůstává po ní pouze čirá absurdita, daleko za hranicí toho, jak modelově byly vystavené třeba hry Václava Havla.

https://www.youtube.com/watch?v=hbyECfOyyck

Jedna se o typ šéfa kanceláře, který se snaží družit s ostatními, ale přitom vždy zůstane beznadějně sám. Nenávidíme ho a zároveň cítíme, jak ho funkce již zcela sežrala. Seriál Kancl vypovídá nakonec nejvíce o tom, jak je téměř nemožné unést moc. Jak ji tolik lidí chce, ale neumí ji využívat; a jak chce také dávat najevo, že se za ni trochu stydí a musí pořád (byť jakkoli neúspěšně) dávat najevo, že vlastně není jiný než ostatní. Je to zpráva o světě, kde nikdo nechce nést zodpovědnost, odvolává se stále na ty nahoře a na záhadné vyšší okolnosti, a přitom neustále vyžaduje od ostatních důvěru a cítí se ublížený, když se mu jí nedostává.

Komplexnost postavy jako Brent tkví v tom, že je těžké shodnout se na tom, nakolik je opravdu zlý, respektive, jaký typ zla představuje. Není to morous a misantrop, naopak samozvaný šiřitel dobré nálady. Váháme, zda je jeho pohodářství jen maskou na tom, že v jádru jde o sobeckého gaunera, který myslí jen na sebe, nebo je to nešťastný člověk, který se zoufale snaží upoutat pozornost, a vlastně jde o slabší verzi skutečných grázlů v oblecích, k nimž sice vzhlíží, ale oni ho můžou kdykoli smést.

Revolučnost Kanclu (tedy The Office) v roce 2001 byla i v tom, že šlo o sitcom, v němž nebyl zakomponován „umělý smích“ (i když v tomto rozhodně nebyl první). Ale hlavně byl celý natočen formou falešného dokumentu. Jako by celý děj byl pouhým pracovním záznamem nějakého jiného pořadu, ať už reportáže nebo reality show, kterou ovšem nikdy nevidíme v její úplnosti.

Dokumentární prvky byly každopádně patrné z roztřeseného snímání ruční kamerou, nervního střihu, přímých promluv do objektivu, či naopak stydlivého uhýbání pohledem. Tato forma umožnila podtrhnout, jak jsme dnes nucení hrát jisté sociální role a přitom z nich pořád vypadáváme, úplně jim nevěříme, ale pořád si po očku kontrolujeme, zda nás vidí i ostatní. Jsme vystaveni zdánlivě přísnému dohledu, ale nakonec už ani nevadí, když nás někdo odhalí; jede se dál, hlavní je nepřerušit tok řeči.

Vše do autu

Kancl byl rovněž dosti unikátní tím, že jeho humor nebyl postavený na vtipných pointách ani na tom, že hovor hladce navazuje a mezi postavami funguje rychlý ping-pong akcí a reakcí. Naprosto fascinujícím a chvílemi bolestným způsobem stavěl na nepointách, trapnosti, neschopnosti správně reagovat, na komunikačních chybách, vyznění do prázdna, nechytání se, rozpatlávaní omylů a nevhodně vyřčených slov. Byl to humor, v němž se vše zahrává do autu, nedoříkává nebo převádí neúspěšně pozornost jinam.

Základním tématem v něm byla tehdy nově nastolovaná politická korektnost na britských pracovištích – snaha o citlivější přístup ke každému jednotlivci, aby se necítil dotčený, nebo snad dokonce vykořisťovaný. Jenomže v kombinaci se snahou o žoviálnost a celkově nižší sociální inteligencí Davida Brenta vše spělo ke katastrofálním faux pas. Kdo chtěl, mohl Kancl chápat jako důkaz, že politická korektnost (tedy trocha formální ohleduplnosti) v reálu nemůže fungovat.

Pro jiné diváky to byl neodolatelně vtipný doklad, jak jsou mnozí lidé ve vedoucích pozicích nenapravitelní burani a jejich neschopnost ovládnout jazyk je jen paralelou k tomu, že ani neumějí řídit nějakou firmu nebo být společenskou elitou. Nezvládnutí „nového etičtějšího jazyka“ bylo tedy testem inteligence a humor Kanclu byl - tak jako skoro každý humor - výsměchem jistému typu hlouposti.

Přijít v roce 2014 s českou verzí Kanclu věštilo kolosální průšvih. Zdejší komediální seriálová tvorba je totiž nesmírně zaostalá. Sledovat současné zahraniční trendy a pak je převést sem, to doposud nedovedl nikdo. Jediný, kdo zvládl napodobit „aspoň“ formát tradičního sitcomu, byl tým kolem Tomáše Baldýnského v Comebacku. O ražení vlastní cesty, která čerpá spíš z domácí tradice, se pak pokouší Jan Prušinovský (Okresní přebor, Čtvrtá hvězda). Ale „mockument“ nebo lehce alternativní „britcom“ dělaný převážně absolventy vysokoškolských humanitních oborů je zdejší kultuře zatím vzdálený.

Český (tedy brněnský) převod Kanclu, pod nímž je režisérsky podepsaný Milan Šteindler, se o nějakou fingovanou dokumentárnost ani moc nepokouší. Jistě, lidé se tu a tam kouknou do kamery. Ale pryč je onen typicky šedivý vizuál naznačující, jak duševně ochuzená místa jsou většina dnešních kanceláří. Nacházíme se v klasicky hezky barevném sitcomu a la Redakce. Zmizela těkavost, rozmazávání trapnosti je trochu kratší. Herci mají naprosto nesladěné projevy – někdo mluví více přirozeně, někdo hraje jako typická česká seriálová postava, tedy na půl plynu a s odstupem. Václav Kopta v hlavní roli šéfa Marka Chvála byl překvapivě dobrou volbou, zvládá hodně odstínů bodrosti a nechybí mu timing. Horší je naopak Sára Venclovská v roli recepční, která nemá moc jiných šancí než prodat své fyzické přednosti.

Na celém projektu je nejvíc fascinující, že scénář, tedy celá dějová linka i jednotlivé repliky, z devadesáti procent kopírují britský originál! Při zhlédnutí obou děl krátce po sobě se nás zmocňuje závrať deja vu; jedná se o téměř konceptuální záležitost, jako když Michael Haneke natočil dvakrát svůj film Funny Games, jednou v rakouské a jednou americké verzi. „Funny Games Brno“ jsou jen méně funny.

Málo hajzlíků

Jednou z potíží je, že v šéfovi Markovi pořád vidíme pouze nešťastného dobráka, který nějakým způsobem zápolí o svou pozici a snaží se všem vyhovět a moc mu to nejde. Souvisí to i s tím, že v české seriálové tvorbě, ale vlastně i celé české kultuře máme mnohem menší tradici zábavných hajzlíků než v Británii. David Brent není skvělý, ale minimálně si to o sobě myslí a snaží se chovat tak, jak se chová řada britských pásků a frajerů. V českém prostředí se lidé přece jen více stydí říkat o sobě, že jsou dobří, a mnohem spíš se raději prezentují jako „hodní tátové“.

Jestli v něčem proběhla jasná „lokalizace produktu“, pak v tom, že Marek o sobě říká, že jeho vzory nejsou žádní vědečtí géniové, ale „Vláďa Menšík, Bolek a Mirek Donutil“ – což o naší povaze či touhách být lidovými baviči vypovídá poměrně dost. Na postavě šéfa z české verze Kanclu jde vidět, že vlastně nechceme být zdaleka takoví manažerští dravci a mnohem více chceme být rovnostářští kumpáni (nebo tak aspoň chceme být vnímáni). Je v tom sice velká lež, kdy tvrdíme, že žijeme v jiném systému, než jaký skutečně panuje, ale k přežití a udržení jakési sebeúcty je to asi výhodnější.

Mírná relativizace ústřední postavy, kdy se z hajzlíka stává skoro až zmatený dobrák, vede i k tomu, že se víc podporuje zdejší přístup k případnému sexismu nebo rasismu na pracovišti. Zatímco v Británii je mnohem zřejmější, kdy se jedná o přestupek vůči slušnému chování, u nás je míra nepochopení mnohem vyšší („jasně, že přece všichni Vietnamci vypadají stejně“), a proto se šéfovi Markovi dá taky více odpouštět. Uvidíme ale, kam se vyvine v dalších dílech, protože v původním seriálu se David Brent začal chovat maximálně svinsky také až později.

Mnohem nešťastnější než „přizpůsobení lokální mentalitě“ je u českého Kanclu spíš nedůslednost u ostatních postav. V originále jsme nesledovali dění v kanceláři prostřednictvím Brentovy perspektivy. Byly tu přinejmenším i dvě normální, lidské trpící postavy – Tim a recepční Dawn, mezi nimiž se ostýchavě vyvíjel nový vztah a u nichž bylo patrné, jak moc chtějí z práce odejít.

V české verzi je Tim/Tomáš mnohem odrzlejší a Dawn/Anna také méně uťápnutá; a hlavně prázdnější, bez vnitřního tajemství. Už neslouží divákům tolik jako „filtr trapnosti“, prostředníci, přes které si plně uvědomujeme, v jak nesnesitelném prostředí se nacházíme. Bez problémů si můžeme představit, že tyto postavy někdy nahradí Marka na jeho pozici místo toho, aby zmizely pryč.

Rozhodně se ale potvrzuje, že „nejdůležitější v každé firmě jsou investice do lidí“, jak v seriálu také zazní. Najít vhodné herce na určité role se v případě seriálů s vyhraněnou poetikou ukazuje jako klíčové. Mohlo to být jistě mnohem horší. A další díly navíc mohou mít klidně vzestupnou tendenci. Uhlazení hran se dalo očekávat. Osobně si ale jen obtížně představuju, jak se na výsledek kouká někdo, kdo neviděl originál.

Zůstává nakonec jen otázka, co Českou televizi vedlo k tomu, že chtěla zrovna Kancl? Počítalo se s tím, že bude mít masový úspěch? Strategie vysílat dva díly týdně znamená, že seriál zmizí z obrazovek ještě před Vánocemi a možná asi ani nikdo nevšimne, že vůbec proběhnul. Jako by i stopy progresivnosti musely být zameteny pod koberec či se zjevovat pouze jako fantómové. Může po tomto kroku následovat i seriál, který bude vypadat jako něco ze současné zahraniční televize? A má se veřejnoprávní televize vzdát mety masové sledovanosti? Bezpochyby by jí to prospělo.