Ukvapená rozhodnutí na majáku

Australská spisovatelka L. M. Stedmanová se vyhýbá médiím natolik, že nikdy neprozradila ani své křestní jméno. Nechává za sebe mluvit pouze svůj text. Její prvotina Světlo mezi oceány, která nedávno vyšla v českém překladu, byla nominována na Ženskou cenu, někdejší Orange Prize, a to spolu s prózami literárních hvězd jako Hilary Mantelová, Kate Atkinsonová či Zadie Smithová. Současně se stala i veleúspěšným bestsellerem, a o práva na jeho zfilmování se patrně kvůli exotickému prostředí a v textu sice okrajové, nicméně potenciálně značné sentimentalitě předhánělo hned několik hollywoodských studií. Autorce se zjevně podařilo najít průnik mezi literaturou vážnou a komerční, k níž se román ve finálním efektu pohříchu přimyká víc.

Děj je zasazen do divoké krajiny autorčiny rodné Západní Austrálie, do doby po 1. světové válce poznamenané návratem fyzicky zmrzačených či duševně narušených vojáků. Jedním z nich je i protagonista Tom, který podobně jako australští veteráni, jejichž deníky Stedmanová studovala, podává svůj příběh fakticky a bez jakékoli sebelítosti – mimo jiné i proto, že především v odlehlých provinciích tehdy stále existovala jasná genderová očekávání, kdy se po muži žádala racionálnost. Navzdory ní se však po krátké známosti ožení, a jelikož přijal práci strážce majáku, odpluje se svou vyvolenou Isabelou na jinak neobydlený skalnatý ostrov kdesi mezi Indickým a Jižním oceánem.

Izolovanost tamního života automaticky upomíná na ustavičné napětí mezi bezpečím a hrozbou, kterého se nám záhy dostane v míře vrchovaté. Manželský pár totiž léta marně touží po dítěti, a když se jednoho dne u opuštěného břehu ocitne loďka s nemluvnětem a mrtvým mužem, rozhodne se jej prohlásit za vlastní. Isabela objev dítěte interpretuje poselství Boží vůle, a Tom, jinak až chorobně lpící na smyslu pro povinnost a na pravidlech, ji nechce zranit. A to ani poté, co vyjde najevo, že onen mrtvý muž byl nevinný Rakušan, jenž se stal obětí poválečných nepokojů zaměřených na Němce a že matka dítěte stále žije.

Od tohoto okamžiku román nabývá – stejně jako například Steinbeckův titul Na východ od ráje nebo z poslední doby román Kanaďanky Ann-Marie Mac Donaldové Padněte na kolena – až biblických rozměrů. Hrdinové řeší témata hříchu, viny a odpuštění, lásky a smrti, pravdy, spásy a štěstí; v komplikovaných podobách se tu střetává dobro a zlo, o čemž svědčí též vypjatý slovník. Na Bibli se, byť jen v myšlenkách postav, odkazuje i přímo: třeba když zoufalá pravá matka Hannah, k níž po létech vrácená a logicky odcizená dcera nic necítí, přemítá nad tím, „jak Bůh zkoušel Abraháma až do poslední chvíle, jestli se vzdá toho, co je mu na světě nejdražší“.

Vypravěčsky zastává Stedmanová princip audi alteram partem neboli ať je vyslyšena i druhá strana, a dává tak stejnou možnost obhájit své jednání všem zúčastněným osobám. Ta pravá tragédie pak spočívá v tom, že všechny vyznívají stejně přesvědčivě. Všechny postavy jsou v zásadě dobré, všechny si uvědomují etická dilemata, jimž čelí, a každá chce ublížit tím nejmenším myslitelným způsobem. Což však není v žádné hraniční situaci reálně možné, a celý příběh tak logicky pro jednu stranu vyústí v citovou katastrofu.

Stedmanová nezřídka dokáže zabrousit emočně příliš daleko a melodramaticky zaútočit na čtenáře, když na veskrze kladné hrdiny vyděračsky vrší jednu katastrofu za druhou. Navíc přehání symboliku holčiččiných dvou jmen (Lucy a Grace, tj. nositelka světla, resp. milosti) a v závěru upadne spolu s umírající Isabelou do laciného patosu. Na rozdíl od prózy K majáku své slavné předchůdkyně Virginie Woolfové tak genia loci využije nikoli jako metaforu svatyně, hranice vědění a rozumu, či dokonce zdroje mýtu, ale jako dramatickou lokaci se skutečnou i metaforickou černobílou hrou světla a stínu. Navíc namísto rafinovaného náznaku vše pádnými slovy dopoví.

To ale nic nemění na tom, že se autorce podařilo přesvědčivou evokací místa a doby udělit nenásilnou zeměpisnou a dějepisnou lekci, jakož i (trochu prvoplánovou) lekci morální. Člověk je i za svá ukvapená rozhodnutí odpovědný; některá z nich mohou být špatná, a jejich následků se jen tak nezbaví.

Autorka je amerikanistka

M. L. Stedmanová: Světlo mezi oceány. Přeložila Kateřina Kovářová, Plus, 364 stran.