Špatná hudba dokáže zkazit celý film

Ačkoli se už na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let prosazoval s novovlnnými a postpunkovými kapelami jako Thieves Like Us či Automatic Dlamini, nejčastěji se jméno Johna Parishe objevuje ve spojitosti s PJ Harvey. Nejenže ji světu objevil a naučil ji hrát na kytaru, ale dodnes s ní spolupracuje a natáčel mnohá její slavná alba. Díky tomu se stal vyhledávaným a značně ceněným producentem mezi začínajícími osobitými písničkářkami.

Parish nicméně není technikem v pozadí. Od konce devadesátých let se stal na evropském kontinentě i uznávaným skladatelem filmové hudby. Tuto polohu zachycuje letošní výběrové album Screenplay, jež bude tvořit páteř Parishova pražského koncertu konaného v rámci Radio Wave Stimul Festivalu. Vystoupení se uskuteční 4. listopadu v Lucerna Music Baru.

Uvažujete o muzice obecně ve filmových termínech?
Dá se to tak říct. Je to dáno i tím, že po mnoho let mi byla instrumentální hudba – a především ta filmová – velkou inspirací. Měl jsem vždy rád hudbu k bondovkám, hlavně starším. Velmi mě ovlivnil i soundtrack k filmu My děti ze stanice ZOO, kde je hodně Bowieho věcí. Instrumentální hudba dovoluje vytvářet vlastní příběh, mít vlastní slova, popustit uzdu imaginaci a neřídit se tím, kam vás vede zpěvák.

Jaký je rozdíl mezi psaním písní a filmové hudby?
V úplném zárodku, kdy dostanu hudební nápad, vlastně  není jasné, zda z něj později bude skladba, nebo poslouží ve filmu. Nevím, zda si řekne o text. Pokud poznám, že nějaká melodie není stavěná na schéma sloka - refrén - sloka, ale potřebuje rozvíjet a variovat, pak dojdu k tomu, že si zaslouží být instrumentální. Ovšem je důležité se na počátku nijak neomezovat; moc to nepropočítávám a dám na instinkty.

Co je tajemstvím dobré filmové hudby? Jaká má tato disciplína úskalí?
Těžko vyhmátnout, co je nejobtížnější. Ale moje zkušenost potvrdila, že existují kusy hudby, které můžete dát ve filmu kamkoli a vždy budou fungovat. Mají zázračnou schopnost napojit se. Oproti nim existují pasáže, které účinkují pouze na jednom místě. Nedokážu to vysvětlit. A člověk se samozřejmě snaží vyhnout všem klišé, kterými se filmová hudba jenom hemží.

Například?
Většinou jde o pouhé kopírování scény, kdy dáváte divákovi návod, co si má přesně myslet a jak to prožívat. Pokud je scéna smutná, musí být hudba smutná atd. Hollywood je toho plný - a když tohle ve filmu vidím, mám chuť vypínat. Osobně mám tendenci chytat se emocí té které scény, ale dávám si pozor, jak velký akcent na hudbu pokládat. Někdy by měla z plátna přetékat, ale většinou byste si jí ani neměli všimnout. Fakt je ten, že špatná hudba dokáže zkazit celý zážitek z filmu.

Jaká filmová hudba je podle vás příkladná a formovala vás v dospívání?
Kromě zmíněných bondovek i hudba Ennia Morriconeho pro spaghetti westerny Sergia Leoneho. Ale vlastně mi strašně dlouho trvalo, než jsem si uvědomil, že na mě mají nějaký vliv. Hrával jsem v rockových kapelách a vůbec mi nedocházelo, že jsem víc ovlivněný filmovými skladateli.

Produkoval jste alba řady různorodých hudebníků. Jak rychle s nimi navážete pracovní vztah?
Vztah musí vzniknout velmi rychle. Takřka všichni umělci, s kterými jsem kdy dělal, oslovili mne. Často slyšeli desky, které jsem nahrával, nebo jsou to známí jiného hudebníka, s nímž jsem v minulosti dělal. Tudíž jsem to já, kdo se rozhoduje, zda do toho půjde. To se většinou odehrává na nějaké schůzce mimo nahrávací studio. A tady už po pár okamžicích poznáte, zda to mezi vámi jiskří a dokážete komunikovat. Pokud se už na neformálním obědě necítím příjemně, ani nemá cenu jít do studia. Tam se pracuje pod tlakem a člověk posuzuje umění někoho jiného - což je vždycky pohyb na tenkém ledě.

Nakolik by vůbec měl producent  tvorbu svých „zákazníků“ ovlivňovat?
Podle mého soudu je role producenta tato: pomoci vytvořit hudebníkovi takovou desku, kterou chce udělat. Občas se mi stává, že mě oslovují lidé, kteří přesně nevědí, co chtějí, a očekávají, že tvůrčí nápady přijdou ode mne. To odmítám. Když muzikant ví, co by chtěl, ale neví, jak toho docílit, rád pomůžu a udělám pro to maximum. Když ale vidím, že kapela není připravená a chce po mne, abych udělal ta důležitá rozhodnutí já, pak rovnou řeknu, že nemám zájem. To si můžu natočit sólovou desku.

Dlouhodobě spolupracujte s PJ Harvey. Od půle devadesátých let jste produkoval takřka všechna její alba, a na dvou dalších jste dokonce uvedeni jako rovnocenní autoři. Jaké jsou rozdíly mezi těmito způsoby spolupráce?
Pokud natáčíme společné album, o všem rozhodujeme fifty-fifty. Ona píše texty, já hudbu - a když se neshodneme, nápad letí do koše. Když produkuji její sólovou desku, snažím se být maximálně k ruce. Dochází tu samozřejmě k situacím, kdy se rozhodne pracovat na skladbě, která se mi nelíbí. V tu chvíli se ozvu, ale pokud na ní trvá a pokládá ji za důležitou, děláme na ní dál. Umělecké rozhodnutí je v tu chvíli na ní; ona je ta, kdo riskuje. To je hranice, kterou nemůžu jako producent překročit. Nedělám umělecká rozhodnutí, navrhuji estetické varianty - jestli uděláme hlasitější mix nebo víc vytáhneme vokály. Snažím se posílit dané sdělení.

Byl jste překvapen úspěchem posledního alba PJ Harvey Let England Shake? Přece jenom jde o politicky zabarvenou desku - a ty mívají vyhraněnější přijetí.
Neřekl bych překvapený, ale nadšený. Když točím album, nepřemýšlím nad tím, jaké bude jeho přijetí. Prostě se snažím odvést nejlepší práci. Let England Shake uspělo na několika rovinách především proto, že na něm byly písně o důležitých věcech, a publikum jim zrovna bylo ochotno naslouchat.

PJ Harvey tvrdí, že vše, co potřebovala vědět o hře na kytaru, se naučila od vás.
S PJ Harvey jsem se potkal, když jí bylo osmnáct. Přidala se k mojí kapele Automatic Dlamini - a to ještě opravdu neuměla moc hrát. Tehdy jsme často střídali nástroje a já jsem chtěl, aby mě dokázala zastoupit, takže jsem hodně času trávil tím, že jsem ji učil svoje party. Můj styl je hodně rytmický a myslím, že si ho velmi dobře osvojila. Dnes si troufám říct, že jsme při hře i nahrávání naprosto zastupitelní. Sázíme na intenzitu, vášeň a emoce – což je ostatně jediná možnost, jelikož ani já, ani Polly nejsme žádní virtuózové.

Nahrával jsem s velkým množstvím ženských zpěvaček. Mimo PJ Harvey lze zmínit KT Tunstall či aktuálně norskou Jenny Hval. Proč za vámi přicházejí?
Jednoduše znají právě ta alba, která jsem natočil s PJ Harvey. V době, kdy jsem dospíval, nebylo na scéně zdaleka tolik žen, které by si psaly a hrály vlastní repertoár. Když jsem v sedmdesátých letech poprvé viděl Talking Heads, kde na basu hrála Tina Weymouth, přišlo mi to zjevení. Dnes mě zaskočí spíš to, že v nějaké kapele není žena. PJ Harvey byla jedna z prvních, kdo ukázal cestu další generaci žen, a pomohla posunout vývoj k větší rovnoprávnosti. A díky tomu jsem získal příležitost dělat s více a více ženami, ať to je Jenny Hval nebo nyní malijská hudebnice Rokia Traoré. Ačkoli je hudební byznys pořád dost sexistický, situace se za poslední dvě desítky let značně zlepšila.

A pokud jde o práci ve studiu, máte rozdílné triky na muže a na ženy?
Pro mě je naprosto přirozené být v neustálé společnosti žen. Vyrůstal jsem se dvěma sestrami, nyní jsem ženatý a mám dvě dcery. Ale nepoužívám žádné zvláštní strategie. Chovám se ke všem lidem stejně. Tak jako si musím najít cestu k muži, musím si ji najít k ženě.