Hudba někdy umí pořádně nahnat. Nemluvím o šíření čisté nenávisti jako třeba Orlík. Mám na mysli spíš všechny ty gotické bubáky, kterými se současná scéna jen hemží a o nichž jsem se zmiňoval v souvislosti s witch housem nebo doom folkem.
Vynikajícím příkladem této tendence temné elektroniky v rámci zdejšího dění je nové album Doom na kraji lesa kapely Piča z hoven (PzH). Její členové pocházejí – podobně jako třeba Firodmoss nebo Teve – z okruhu kolem brněnské FaVU a obrazivost tu skutečně hraje podstatnou roli.
Ačkoli to z názvu kapely, který by se hodil spíš na křupanskou zábavovku, není patrné, debut PzH zní mimořádně seriózně, koncentrovaně a na úrovni. Zásadní plus, které PzH povyšuje nad zástupy internetové produkce, jsou české texty. Zranitelným dívčím hláskem podané brutality. Původně nevinné rčení „dětí jako smetí“ se v písni Děti promění v krutou doslovnost: „Na pískovišti smrti pohřbívám své děti. Děti letí. Smetí z dětí.“
Doom na kraji lesa prostírá kanonickou estetiku pekelných bran a duchů, ale kombinuje ji i s aktuální černou kronikou v podobě holčičky, jež se nešťastnou náhodou udusila igelitkou. Jako geniální vtípek na konec pak zazní parafráze slovenské hymny. Ty blesky na Tatrou a hromy, co „divo bijú,“ – z původně buditelské písně – jako kdyby měli v podání PzH spíš než národ vzkřísit nějaké zombie monstrum. Pozor, nepodsouvejme tomu žádný nactiutrhačský podtext. Nad Tatrou sa blýska je prostě skvělá, chytlavá píseň, která dalším interpretacím nutně svádí.
Známky znepokojivě fascinujících zvuků a výpravné čarodějnické stylizace se dají najít už v hororech Daria Argenta, k nimž hudbu vytvářela italská prog-rocková formace Goblin. Zájem současné scény o bubáky je pochopitelný. Z hlavního proudu se vytratil celý jeden směr textařského a zpěváckého důrazu na vyjádření frustrací, který dlouhé dekády poháněl kytarové žánry. Už se příliš nenosí dělat věci navážno a s rozervaností.
Internetové styly – převážně elektronické a dělané podomácku – mají charakter daleko mnohem větší nezávaznosti a dočasného flirtu s žánrem. V digitálním věku vzniká hudba především pro přítomný okamžik. A pro krátkodobý efekt je strach či děs tou nejvhodnější emocí. V momentě, kdy udeří, pronikne do hloubek, o nichž člověk neměl ani tušení. Způsobí závrať, opojení a může vyvolat až závislost. Když však pomine, rychle se na něj zapomene, nezanechá jizvy.
Doom na kraji lesa od PzH straší spolehlivě a vydatně. To z něj dělá zatím jednu z nejlákavějších tuzemských nahrávek letošního roku.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
