Dvě režisérské celebrity karlovarského festivalu si před nedávnem vybraly tvůrčí pauzu. Kanadský filmař Denis Villeneuve a korejský enfant terrible Kim Ki-duk se s ní vypořádali každý po svém.
Sympatický čtyřicátník Denis Villeneuve se ve Varech projevil jako typický vzdělaný intelektuál. Působil jako zdvořilý skromný gentleman: na moderovaném setkání s diváky hned na úvod zdůraznil, že odmítá zavedený výraz „masterclass“, protože není žádný mistr a preferuje místo toho termín diskuze.
Ke skromnosti přitom nemá důvod. Jeho ceněný festivalový hit Požáry byl letos zaslouženě favoritem na získání Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Jedná se o drsné rodinné drama odehrávající se z větší části ve fiktivní arabské zemi připomínající Libanon. Vychází z divadelní hry Scorched Wajdiho Mouawada, která před diváky pomalu rozplétá tragédii rozměrů, před níž ty antické závistí blednou.
Villeneuve hru viděl před pár lety na divadle a okamžitě se s manželkou shodnul, že tenhle námět musí adaptovat. Měl tehdy už pět let pauzu od filmování. Rozhodl se po ní po druhém snímku Maelström (2000), bizarní existenciální báchorce, vyprávěné z pohledu ryb.
Cítil podle svých slov, že jde polovičatou cestou, a rozhodl se zdokonalovat v řemesle. Z knih se začal pečlivě učit scenáristice: odvětví, které se na quebeckých filmových školách příliš nepěstuje. A když viděl na divadle výše zmiňovanou hru, cítil okamžitě, že je to ten impuls, který mu dává opět důvod pracovat několik let na nějakém filmovém projektu.
Celá věčnost
Jestliže Villeneuveův odpočinek od filmování trval osm let, Kim Ki-duk si dal pauzu jenom tříletou. Pro jeho hyperaktivní mysl to ale byla celá věčnost. V období 1996 – 2008 natočil koneckonců 15 filmů.
Po natočení filmu Sen postihla autora lyrických dramat o násilí těžká osobní krize. Zmizel z civilizace, zavřel se jako poustevník na spartánsky zařízené chatě v horách a začal si na malou kameru Canon natáčet své postřehy o kariéře, slávě a o tvorbě jako o motoru, který mu dává smysl žít. Vznikl Arirang, zvláštní egocentrický stominutový videoblog, jehož sledování recenzent časopisu Variety přirovnal k nucené přítomnosti u blábolení opilce v nočním baru, ale za nějž dostal režisér cenu v prestižní sekci Uncertain Regard v Cannes.
Do Varů nepřijel Kim Ki-duk jako ublížený, zmučený tvůrce na dně, jak se prezentoval ve filmu, ale jako zdravě vypadající opálený chlapík, kterému aktuálně nejvíce vadí invaze Transformers v korejských kinech (tento sloupek budiž pozvánkou na profil režiséra v tištěném čísle).
Nebe a dudy
Pro někoho je tvorba terapií a způsobem, jak se vyrovnat se světem kolem sebe. Kim Ki-duk upřímně přiznává, že filmy mu pomáhají překonat komplexy méněcennosti. Někdo zase bere tvorbu jako výzvu zvolit maximálně efektivní způsob vyprávění.
Filmy Denise Villeneuvea na rozdíl od jeho kolegy Kim Ki-duka nevznikají z potřeby zpracovávat osobní traumata. Jejich rafinovaná struktura nezapře, že je stvořil talentovaný premiant.
Postoje k tvorbě jako takové se mohou u umělců lišit jako nebe a dudy. Ale ať už nasazujete všanc vlastní příčetnost jako Kim Ki-duk nebo z nezúčastněného odstupu zkoumáte bludný kruh nesnášenlivosti a náboženského násilí jako Villeneuve, výsledkem jsou filmové zážitky, které vám z hlavy jen tak něco nevymaže.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
