Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Dělníci kultury

Můj vysvlečenej deník je pěknej fejk

Občas je recenzent nucen jít na film, u nějž si uvědomí, že nepatří do cílové divácké skupiny. Když pak recenze vyjde, bývá od čtenářů často obviňován, že nemá hodnotit něco, čemu nemůže jaksi z podstaty svého (věkového či pohlavního) ustrojení rozumět. Málokdy je přitom příležitost použít takovýto (beztak slabý) argument jako nahrávku na smeč.

V případě teenagerské občas-komedie Můj vysvlečenej deník má cílové publikum uvěřit, že knihu, podle níž je snímek zfilmován, napsala žákyně gymnázia Johana Rubínová, a jde o autentickou generační zpověď – rozhodně žádný kýčovitý dívčí románek. A kdyby jenom to. Na Facebooku dokonce najdete Johanin profil (momentálně pobývá v Londýně) a dokonce celou osobní stránku s nepravidelně, ale hojně aktualizovaným blogem, chatem či různými fotkami „pupíků mých kamarádů a kamarádek“.


Máme věřit, že Johana vypadá tedy nějak takhle a její pupík takhle. (Ve filmu pak vypadá takhle). Ve skutečnosti ale knihu napsal 42letý bývalý novinář Jan Hlaváč, jehož pupík vypadá přibližně takto. Plodný autor, který „má sklon k mystifikaci a střídání identit a zabývá se teorií ženské triviální literatury“, dokonce ve filmu vystupuje v roli nakladatele, který mladou autorku trochu koučuje, jak by se kniha měla ideálně jmenovat a že hranice mezi realitou a fikcí může být často nezřetelná.

Můžeme se klidně přít, nakolik je podobná mystifikace čirým podvodem, který z tisícovek čtenářek a divaček dělá hlupačky, co naletěly (otázkou taky zůstává, kolik je mezi napálenými mužů), a nakolik je už v samotném díle ukrytá jistá sebereflexe, která bystřejším napoví.

Právě rozhovor Johany s nakladatelem, kdy se probírá sama lživá podstata literatury, několik pasáží ve filmu, kde v psychiatrické léčebně hrají zdejší pacientky Johanin příběh; i postava Johanina otce, bývalého rockera a nynějšího nájemného pisálka – to vše jako by pořád odkazovalo k Hlaváčovi samotnému a vykonstruované povaze celého díla. Dá se sice pochybovat, že primárně komerční projekt, který se navíc bez jakékoli hravosti snaží ze všech sil přesvědčit cílové publikum o reálnosti autorky i hrdinky knihy, může nějak přispět k tomu, že bychom se měli zamýšlet nad iluzivní povahou umění. (Poněkud za hranicí etiky se už pohybují propagační rozhovory s Johanou Rubínovou v různých časopisech – proč se na podobném oblbování má důvod podílet kdokoli další kromě nakladatelů knihy?)

Ať to ale vezmeme z jakékoli strany, neplatí to, že muž-recenzent-neteenager nemůže hodnotit dílo o náctiletých dívkách, když už takové dílo je produktem mnohem starších mužů – kromě Jana Hlaváče i stejně starého režiséra Martina Dolenského. Nebavíme se o tom, že v české literatuře máme dávnou tradici, kdy dívčí romány píše dospělý muž; viz knihy Stanislava Rudolfa (Nebreč, Lucie, Metráček, Kalendář pro zamilované holky, Knížka pro zamilované holky, Pusinky). Smysl má bavit se pouze o tom, nakolik je výsledné dílo podařené, podle nějakých vyšších, univerzálnějších kritérií – tedy především soudržnosti děje a celkové vnitřní logiky.

A tady se z filmového Mého vysvlečeného deníku stává nejen příklad toho, kam až zachází marketing, ale především toho, že tvůrci předpokládají, že ono cílové publikum je při sledování maximálně nepozorné. Snímek totiž působí při svých 104 minutách stopáže tak, jako by v něm chyběla minimálně hodina děje. Jednotlivé scény na sebe takřka nijak nenavazují, děj, který se má odehrávat během jednoho roku, se stále odehrává za letního slunečného počasí.

Johana v úvodu líčí všechny ostatní účinkující postavy jako své nejlepší kamarády a kamarádky, ale přitom se tyhle prázdné skořápky bez duše k sobě chovají hnusně cynicky, nebo spolu prostě vůbec nevycházejí do žádného hlubšího kontaktu. Navzájem se všichni podvádějí, pohrdají sebou nebo ani pořádně neregistrují existenci toho druhého. Jestli by takhle mělo vypadat běžné kamarádství mezi středoškoláky, měl by se film avizovat jako psychodrama a nikoli komedie. Scén, které snad měly být nějak vtipné nebo zábavné, je z celkového času tak sotva deset procent. Naštěstí nejde o žádné věrohodné zachycení života dnešní mládeže, ale prostě blbě napsaný scénář, respektive zoufale nesmyslný finální sestřih.

Do říše čiré (anti)utopie patří pasáže, kdy bez jakéhokoli vysvětlení přijede velká část školní třídy k rodičům jednoho z žáků na chatu, tam je čeká několik učitelů (včetně nevlastní matky hlavní hrdinky), všichni se v noci totálně ztřískají a ráno se mládež probouzí v opici, navzájem různě nazí a polosvlečení v postelích a po dospělých není vidu ani slechu. Tedy pardon, otec rodiny venku ve skleníku pěstuje konopí a bodře mává dívkám v nedbalkách.

Nepřipadám si jako moralista a ani mě tyto scény nepohoršují, spíš jenom vůbec nechápu, jak by se v reálu mohly přihodit a nikomu by to nepřipadalo divné. Nehledě na to, že film je v kontrastu k tomu všemu neuvěřitelně cudný, pečlivě se vyhýbá okázalé nahotě a o souložení se tu jen mluví, ale téměř nikdo ho neprovozuje (až na jednu romanticky zastřenou scénu). Zkrátka, odvázanost je tu jen zdánlivá – film je jinak maloměšťácky výchovný (spěte jen s tím, koho milujete; mějte se v rodině navzájem rádi atd.) Rebélie se nekoná.

Probírat by šly jednotlivé zápletky nebo herecké výkony – motiv s hledáním skutečného otce v cizině je hodně přitažený za vlasy; motiv s domácím násilím v jedné rodině zase takový „dobově angažovaný“, prchavý milostný vztah Johany k učiteli se tu snad vyskytuje jen proto, abychom váhali o autenticitě deníku. Ale k čemu? Aby si všichni řekli, že to je blbost? Tady marketingové poučky „vraž tam trochu vášně“ selhávají hned ve druhém kroku, kdy se normálně ptáme, jaké jsou motivace Johany, jaké jsou motivace učitele, proč práskač, který je načapá, je tentokrát nenapráská a nejsou z toho vyvozeny žádné postihy atd.

Nad Mým vysvlečeným deníkem by se dalo váhat dlouho, jak by vůbec něco tak slabomyslně vyrobeného mohlo kohokoli zaujmout. Pro jeho přitažlivost ale mluví několik faktorů. Zaprvé, Veronika Kubařová v hlavní roli v sobě má jakousi instantní sympatičnost – bez ohledu na to, jak je její postava nikoli psychicky rozháraná, ale jednoduše špatně napsaná, dovede tento dojem smáznout obyčejným úsměvem.

Vedle tohoto (v jistém ohledu) šťastného castingu pak má největší vliv způsob, jakým jsou kniha a film vyprávěny. Jak odpovídá deníkové formě, vše se líčí pouze ze subjektivního Johanina pohledu. Pozoruhodné a možná i generačně příznačné (nebo řekněme přitažlivé pro jasně definovanou cílovku) ale je, že ačkoli deníky často slouží k reflexi vlastních činů a nahození pochyb o sobě samém na papír, Můj vysvlečenej deník není ani vzdáleně jakýmkoli duševním obnažováním.

Jeho trik spočívá v pouhé hře na obnažování. Fakticky o sobě ale Johana nikdy nepochybuje, nikdy nelituje, nikdy se nemění. Všechno špatné, co se jí děje, je souhra nekontrolovatelných náhod, za všechno můžou všichni ostatní. Johana nedospívá, nepoučuje se z chyb. Od počátku se staví jako ta nejchytřejší, co už všechno ví a rádoby znalecky glosuje. Rodiče i spolužáci jsou jen trapáci, ona jediná ví, jak to chodí. Pokud ona udělá něco špatně, nedá se nic dělat, nemohla si pomoct. Pokud kdokoli v okolí udělá totéž jí, je to strašný hajzl nebo mrcha.

Film Můj vysvlečenej deník tak ve svých divácích, kterým toto vidění světa vyhovuje, posouvá narcismus na úplně novou úroveň. Být odhalena jako narciska už dnes neznamená potupu, ale předstupeň k tomu být populární. Stačí to jen korigovat tím, že dávám okázale najevo, jak to mám všechno na háku a že vlastně hvězda být nechci. Ano, Johana Rubínová neexistuje, ale takových Johan se v reálu i na internetu rojí hodně. A teď mají i svůj oficiální manifest.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte