Je třeba mluvit o Činoheráku

První pravidlo Klubu rváčů zní „nikdy nemluvit o Klubu rváčů“. Hlavně proto, aby se uchovalo krytí před zvědavci a policí a člověk se měl kam vracet. Svou proslavenou inscenací zahájil v pátek pražském Divadle v Celetné třiačtyřicátou a co do vyhlídek dozajista nejdobrodružnější sezónu Činoherák Ústí, nástupce bývalého a městem zlikvidovaného ústeckého Činoherního Studia.

V situaci, kdy soubor zatím nemá ani střechu nad hlavou, ani dlouhodobý model financování, nezbývá moc času na symbolické kroky – nicméně nic jiného nemohlo obstarat lepší rozjezd než právě Klub rváčů. Hra, která se Činoheráku už pomalu vepsala do genetické výbavy.

V roce 2008 to bylo první divadlo na světě, které s přímým požehnáním autora literární předlohy Chucka Palahniuka nastudovalo adaptaci knihy a dlouhodobě se jednalo o jeho nejúspěšnější inscenaci. O šest let později se členové divadelní soubor klubem rváčů stali. A rozhodně nikoli z toho důvodu, že by byli - podobně jako Palahniukovi hrdinové – příslušníci generace, které chybí velká krize, a tak se utápí v konzumu, jenž je zbavuje schopnosti něco skutečně prožívat.

Nic takového; Činoherák svou krizi má a po hubě dostal pořádně. Stali se z nich rváči ve chvíli, kdy se shodně rozhodli neodejít z Ústí a pokoušejí se zde letitou a znamenitou divadelní tradici udržet. Rváči, kteří poté, co je město vystěhovalo z domovské scény, vyhlásili celonárodní sbírku a spolu s dobrovolníky rekonstruují opuštěné ústecké kino Hraničář, jež by se mělo brzy stát jejich útočištěm. 

Nemají zdaleka vyhráno, cesta je to u nás natolik neprošlapaná a nejistá, že každý den, kdy soubor tvoří a hraje, je výjimečný. A další rvačky spojené s přežitím ve městě, jehož vedení divadlo v tomto složení a podobě vlastně velmi nechce, ještě přijdou. Nehledě na to, že s poměrem sil v Ústí brzy zamíchají volby - a ukáže se, jak si nové vedení představuje kulturní dění ve městě.

V této adrenalinem prosycené atmosféře se neslo i otevření sezony v Celetné. Projevila se na nasazení ansámblu, který tu působil spíš vzrušeně i nabušeně jako na premiéře (nebo na přesněji na novém startu) než jako při odehrávání zaběhnutého kusu. Síla a chuť vyhrát byla patrná v každé minutě a sáhodlouhý potlesk publika na konci to jen podtrhl.

Na rozdíl od Klubu rváčů by pravidlo Činoheráku nyní mělo znít „Je třeba mluvit o Činoheráku“. Jinak se může stát, že se člověk nebude mít kam vracet.