Čeští lvi překvapivě zazdili favorita

Byl to překvapivý večer, jen co je pravda. Člověk by si řekl, že když Česká filmová a televizní akademie nominuje do boje o Oscary drama Fair Play a na Lvech ho zařadí hned do patnácti kategorií (tj. všech vyjma dokumentu), že pak tento film také získá většinu cen, nebo alespoň těch hlavních. Namísto toho režisérka Andrea Sedláčková přijme na začátku „pouze“ cenu od filmových fanoušků a po zbytek večera mohla vzpomínat na to, že při vyhlašování nominací dostali cenu za nejlepší plakát. Kdy jindy (byť neškodolibě) použít rčení První vyhrání z kapsy vyhání?

Jinak totiž všechny ostatní kategorie ovládly jiné filmy. Ty spíše „technické-řemeslné“ brali Tři bratři (za kostýmy, masky a scénografii), herecké kategorie Díra u Hanušovic (Ivan Trojan, Jaroslav Plesl, Lenka Krobotová) a zbytek (zvuk, střih, kamera, scénář, režie, film) šel za Cestou ven. Dokonce ani ten Miro Žbirka nedostal sošku za hudbu k Fair Play, ale předběhl ho Jan P. Muchow za Krásno. Podobné případy, kdy papírový favorit prohučí (téměř) s prázdnou, už tu ale byly - například Želary a Občanský průkaz.

Podobný počet

Nečekané ucuknutí hlasujících se dá vysvětlit různě. Možná od počátku brali Fair Play jaksi do počtu coby (objektivně) solidní, ale ne osobní a srdeční dílo. Nikdo se také už nedozví, kolik hlasů stačilo na vítězství v jednotlivých kategoriích, kde bylo pokaždé pět nominovaných. Pokud z nabídky jeden film neční velmi výrazně, je možné, že měla většina dost podobný počet hlasů. Ostatně i ona cena filmových fanoušků, jež vycházela z hlasování na internetové databázi CSFD, a k níž se čísla dají dohledat, ukazuje, že Fair Play mělo jen o 11 hlasů více než Tři bratři. (Rozdíl byl 6533 hlasů a 6522 hlasů, nicméně jinak Tři bratři měli způměrované hodnocení 61 % a Fair Play 73 %, takže zas až tak o prsa to nebylo.)

Poslední hypotézou je, že se akademici na Lvech nechali inspirovat Cenami české filmové kritiky, které byly udíleny měsíc dopředu a kde Cesta ven kralovala jednoznačně. Možná Ceny kritiky přece jen slouží přinejmenším jako upozornění „nepřehlédněte tento malý film“. Což je v něčem dobře, z jiného úhlu pohledu to ale z Cen kritiky, které měly být alternativou, dělá jen jakéhosi předskokana Lvů.

Samozřejmě už teď žumpy internetových diskusí budou vymýšlet různé krkolomnější důvody, proč Cesta ven tolikrát zvítězila. Příběh je o Romech, a tak se určitě muselo hlasovat povinně, jinak by se na nás zlobili v Bruselu, na všechno dohlíží multi-kulti sluníčkářská lobby apod. LOL.

Vrcholem hlouposti se pak stávají názory, že Cesta ven je „propagandistický film“ - čímž se dostáváme k definitivnímu zmatení jazyků. Vůbec není jasné, kdo a proč by nějakou takovou propagandu dělal a co by jí chtěl dosáhnout. Jak promluvit citlivě k neoblomným srdcím, která nechtějí? Vtip je v tom, že Cesta ven je pravým opakem propagandy. Nevytváří primitivního nepřítele, neštve nikoho proti sobě, nepoužívá černobílé vidění světa. Naopak, dává nám možnost vidět Romy jako lidi, nikoli démony; nikoli položku bulvárních zpráv, nikoli čísla ze statistiky.

Ukazuje celé spektrum Romů od nemakačenků, feťáků a vymahačů výpalného až po staré zubožené lidi i ty, kteří se snaží pracovat. V odporu vůči filmu Cesta ven nestojí jen ignorance, kdy se nejraději ostře vyjadřují ti, kteří film ani neviděli, ale především vlastní strach: takhle jako Romové, kteří jsou momentálně na okraji společnosti, bychom mohli dopadnout také. A je dost pravděpodobné, že bílých Čechů, kteří zažívají podobný status, bude víc než Romů. Jen jim chybí ta poslední stigmatizace, jiná barva kůže.

Možná ještě jeden argument k tomu, že Cesta ven zdaleka nevyhrála tolik cen jen kvůli tématu, může představovat příklad Drahomíry Vihanové, režisérky, která dostala cenu za celoživotní přínos české kinematografii. Tato odvážná tvůrkyně, která za minulého režimu dlouho nesměla pracovat, a nakonec jí nezbylo, než se věnovat spíše dokumentům než hraným filmům, natočila v roce 2000 svůj poslední fikční film rovněž o Romech.

Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba však pohořela nejen na diváckém zájmu, ale rovněž měla velmi špatné (a spíše nešťastné než nenávistné) kritiky ani nedostala žádnou cenu. Kauza okolo tohoto filmu by si asi zasloužila hlubší vysvětlení, ale v zásadě se můžeme smířit s tím, že dílo bylo podstatně nevyváženější a méně přesvědčivé než Cesta ven. Ta poutá svou autenticitou, pečlivostí výběru lokací, neherců i vytvořením příběhu z každodenních problémů.

Poprvé

Nelze říct, že by se za posledních patnáct let změnila atmosféra ve společnosti a stalo se jakousi povinností být vstřícný vůči „romské problematice“, spíše naopak. Právě vzrůstající nenávist byla pro režiséra Petra Václava impulsem, aby film natočil.

To, co pomáhá Cestě ven k oceněním, jsou její filmařské kvality a pokora k realitě.  Jistě tu zůstává dráždidlo v podobě verbálního projevu neherců – jako bychom po Romech chtěli, aby měli stejný tón jako bílí Češi, jinak přece nehrají dobře. Ale přitom v nás tato konfrontace s tím, co považujeme za jiné, rozvíjí toleranci, vytváří první krůček k porozumění. A znovu: v létech krize, která nepomíjí, jsou Romové především varovným mementem, jak může dopadnout mnohem větší část společnosti.

Slavnostní večer se nicméně nenesl v jakémkoli duchu sociální solidarity. Zakládal si na společenské prestiži – proto také v Rudolfínském sále všichni museli dodržovat přísný dress code a ceny přicházeli udělovat lékaři coby představitelé nejváženějšího povolání v zemi. Není to nápad sám o sobě úplně hrozivý, ale ukazuje, že český showbyznys negeneruje tolik osobnosti, od nichž by oceňovaní rádi přijímali sošky.

Letošní ročník byl každopádně nejlepší co do schopnosti představit filmaře jako umělce, kteří nad svou prácí přemýšlejí. Poprvé naprosto ustoupila do pozadí estrádní čísla (i když smyčcová čísla ženského smyčcového kvarteta tedy stála za to) a jednotliví nominovaní v předpřipravených medailoncích vysvětlovali, jak přistupují ke své práci, jaké významy vkládají do výroby zvuků a obrazů, jakou musí vyvinout představivost vzhledem k celku díla a koordinaci s ostatními kolegy ve štábu.

Tyto momenty patřily v celém přenosu k tomu nejlepšímu - a možná daly poprvé v dějinách udílení Lvů najevo, že práce na filmu je vášeň a vyžaduje nějaký výjimečný um. Najednou z oné často proklínané snobské party elitářů vystoupili lidé, kteří mohou i někoho inspirovat. A přitom jimi mnozí byli vždy, jen nedostali příležitost se vyjádřit.