Josta právě dozrává. Tato bobule, vzniklá křížením angreštu a rybízu, se zrovna nosí, zejména v určitých kruzích. Především zahrádkáři a vyznavači domácích bublanin se po ní na přelomu července a srpna mohou i utlouct. Vložme si tedy do úst další bobuli a přečtěme si příběh o tom, jak zachránila naši civilizaci a přemohla chlupatost angreštu srstky.
„Když se dnes podíváme na dějiny světa, můžeme říci, že kulturní národy začaly upadat a degenerovat ve chvíli, kdy se z větší části přesunuly do měst, zemědělství nechaly zakrnět a začaly zemědělské produkty, které by bývaly mohly pěstovat, raději dovážet z ciziny, protože je to tam levnější.“ Jakkoli to zní současně, napsal to německý šlechtitel, biolog a lékař Erwin Baur už v roce 1933 a není to vtip, lze to dohledat na stránkách Leibniz-Zentrum für Agrarland-schaftsforschung, který založil.
Založen byl proto, aby se šlechtilo, co by mohli němečtí zemědělci pěstovat a tak zlepšit domácí zásobování, které za první světové války fatálně selhalo. Právě proto Erwin Baur zkřížil rybíz (Johannisbeere) a angrešt srstku (Stachelbeere) a vznikla josta, což by bylo správněji česky rybka, to se však neujalo, protože to bylo již zavedeno pro jinou komoditu. Baur zkoušel také zkřížit zubra a bizona, o případném vzniku bibra ale nemáme informace.
Jostě se ovšem dařilo, v 70. letech se šlechtěním pokračovali v západním i východním Německu a nové odrůdy jsou odolné proti chorobám a mohou, na rozdíl od příbuzných bobulí, růst i v polostínu.
Jak všichni víme, rybíz a angrešt se na hitparádách ovoce neumisťují zrovna skvěle, pro svoji kyselost, chlupatost, prťavost i pichlavost. Josta má trochu méně vitaminu C, takže není tak kyselá jako rybíz a ani tak chlupatá jako angrešt, a dá se tedy pojídat s relativně malým sebezapřením. Zvedněme tedy k ústům další bobuli na počest myšlenek prof. Baura, na počest soudruhů šlechtitelů z NDR i všech těch, kdo se v těchto dnech utlučou po jostové bublanině.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
