K čemu nám jsou věznice?

Českým věznicím se uleví. Díky „amnestii“ způsobené novým trestním zákoníkem bude na Nový rok propuštěno možná až několik tisíc lidí, dalším tisícům se zkrátí doba trestu. Máme se my všichni ostatní radovat spolu s mukly?

Pro začátek pár čísel. Za mřížemi dnes sedí zhruba 22 tisíc vězňů, jejich počet se dosud každoročně zvyšoval. Tisíce z nich každoročně kriminál opustí. Brzy po propuštění se však kvůli spáchání dalšího trestného činu vrací za mříže zhruba dvě třetiny z nich.

Připočítáme-li k tomuhle stručnému výčtu i fakt, že v porovnání se západní Evropou tu je zhruba dvakrát více vězňů na tisíc obyvatel, má Česko pořádný problém. Nejde tu vůbec o samotnou míru kriminality – ta odpovídá evropskému průměru. Problém, na který experti už roky upozorňují, spočívá právě v nefunkčním stroji nápravných zařízení.

Ve věznicích, na jejichž přeplněnost upozorňuje roky i sama vězeňská služba, se míjí účinkem jakákoli snaha odborného personálu. Jeden vězeňský psycholog má na starost většinou několikanásobnou klientelu, než mu stanovují předpisy. Manuální kurzy, kurzy cizích jazyků nebo třeba přednášky o možnostech shánění práce „tam venku“ – to všechno jsou výsady, které se dostanou jen zlomku aktivních vězňů.

Trestní zákoník, který řadu méně vážných zločinů bagatelizuje na přestupky, může aktuální počet vězňů srazit. Klíčová je ale jiná věc, na kterou se poněkud zapomíná: v Česku se dodnes nepodařilo rozjet plnohodnotný systém alternativních trestů. Soudci – často ovlivnění svými zkušenostmi z předrevoluční praxe – neberou veřejně prospěšné práce a další alternativy za bernou minci. Trest znamená v myslích většiny z nich právě a jen kriminál. Přeplněné cely jsou toho nejjasnějším důsledkem.

Mimochodem, jen samotný provoz českých věznic stojí zhruba osm miliard korun za rok. Jestli dnes politici hledají místa, kde šetřit, tady je jeden tip.

P.S. Před dvěma lety jsme v Respektu zachytili příběh podvodníka, který se po šestiletém pobytu v kriminále proměnil ve studenta dvou vysokých škol a soudního přísedícího, který sám rozhoduje o potrestání jiných. Příběh Jana Beera – dodnes vzorného občana – mě nepřestává udivovat. Doporučuji ke čtení.