Záblesky evropské naděje

V posledním vývoji v eurozóně si samozřejmě najdou své pesimisté i optimisté; nejde však jen o naturel, uspokojeni mohou být i věrozvěsti všeho druhu, kteří touží, aby jim reálný vývoj dal za pravdu, a polechtal tak jejich věštitelské ego.

Začněme dobrými zprávami z minulého týdne: třeba španělskou ekonomikou. Ta byla v recesi po roce 2008, krátce poskočila vzhůru v roce 2010 a v propadu se ocitla poslední dva roky. Ve třetím čtvrtletí letošního roku však začala španělská ekonomika růst, a to o 0,4 procenta. Konec propadu ohlásila i ekonomika portugalská. Pozitivnější růstovější data přicházejí z celého evropského periferního pásu či „pásu mizérie“, jak se mu také někdy říká. A pozvednutí ekonomiky je lékem prakticky na všechno, resp. bez něj léčba nefunguje.

A jsou tu i další záblesky naděje. Prodej nových automobilů v eurozóně se začal zvedat z nejhoršího dna posledních dvaceti let. Irsko se na konci letošního roku chystá vystoupit z mezinárodního záchranného programu pro svůj bankovní sektor, protože už ho nepotřebuje. Nálada spotřebitelů a byznysmenů ve Francii se taktéž začíná pozvedávat.

A můžeme pokračovat. Výsledky voleb v Německu a šance pro vznik velké koalice mohou znamenat „odmrazení“ evropské politiky a možnost dotažení institucionálních reforem eurozóny. Do voleb se musela německá kancléřka logicky soustředit na domácí problémy, a navíc se rozhodla, že by ji přílišné zdůrazňování tématu eurozóny ve volbách mohlo poškodit.

A nakonec Evropská centrální banka coby regulátor konečně začne s procesem čištění evropského bankovního sektoru a oddělováním zrna od plev. Zatím je sice jasnější, co kdo bude v bankovním dohledu rozhodovat, než z jakých zdrojů se bude posilování systémově důležitých bank platit, ale jak se říká – lepší než drátem do oka. Každopádně opravdová politická bitva ohledně kapitalizace bank Evropu teprve čeká.

Samozřejmě že si na své přijdou i oni výše zmínění škarohlídi. Ekonomické oživení není dostatečně silné, je naopak pouze vetché a křehké. Nezaměstnanost je propastně vysoká, a jak s ní dokáže třeba španělská společnost žít, je pro nás v Česku španělskou vesnicí.

ECB svojí odvážnou politikou koupila politikům čas, ti ho ale nevyužili k institucionální rekonstrukci. Evropa postrádá lídra, který představí odvážné a přesvědčivé reformní vize.

Závěr: pokud by měl snad nějaký čtenář tendenci nahlížet vývoj v eurozóně z jakýchkoli důvodů vítězoslavně či zlomyslně, je třeba mu připomenout, že jsme na vývoji v Evropě životně závislí.