Svět po Bernankem

Mohamed El-Erian v časopise Foreign Policy hodnotí éru šéfa americké centrální banky Bena Bernankeho, který oznámil, že v lednu – až mu vyprší termín – už nebude usilovat o další.

El-Erian zdůrazňuje, že historie si bude pamatovat Bernankeho jako statečného lídra, který pomohl vyhnout se světové depresi tím, že zavedl Fed do nezmapovaných vod vysoce experimentálních a vysoce riskantních strategií. Svým nástupcům zanechává Bernanke řešení spousty problémů a výzev, k nimž neexistuje precedens a učebnicový návod: jak sundat ekonomikám záchrannou vestu a co si počít s neobvykle velkou rozvahou centrálních bank.

…

Anatole Kaletsky se na Reuters zabývá aktuálnějším Bernankem, a sice otázkou, proč trhy reagují tak negativně na Bernankeho úvahy na téma, že Fed za nějaký čas s experimenty skončí. Kaletsky upozorňuje, že trhy nejsou ani efektivní, ani racionální a v nedávné minulosti předváděly neuvěřitelně chybné interpretace. Před rokem 2008 přehnaný a jednostranný optimismus: bubliny na hypotečním a realitním trhu, předtím bublinu internetových společností.

Po roce 2009 jsou zase finanční trhy příliš pesimistické: přehnaná očekávání rozpadu eurozóny, panika ohledně amerického schodku a fiskálního útesu apod. A špatné čtení Bernankeho komentářů je další příklad.

…

Charles Wyplosz na VoxEU píše o tématu, které s tím souvisí - o nedávné ženevské konferenci, kde se probírala tzv. exit strategy, tedy způsob, jakým se centrální banky z období experimentů, nulových úroků a injekcí likvidity dostanou zpět do stavu tzv. normality. Autor shrnuje, že se slavní ekonomové shodli na třech věcech:

1. Finanční stabilita je nyní uznána jako jasná odpovědnost centrálních bank.

2. Centrální banky nakupují dlouhodobá aktiva a budou v tom pokračovat.

3. Centrální banky jsou nyní více angažovány v systému dozoru, dohledu a obezřetnosti a uměřenosti na makroekonomické úrovni (macroprudential); tuto celkovou obezřetnost nelze už plně oddělovat od obezřetnosti na mikroúrovni.

Přemýšlím, jak ten poslední bod přeložit do lidské řeči. Řekl bych, že centrální banky se budou pokoušet aktivně a včas vyvažovat makroekonomické nerovnováhy a pokoušet se včas odpouštět bubliny.

Více ještě třeba zde.

…

Michael Bordo a Angela Redishová srovnávají na VoxEU vznik eurozóny se vznikem brettonwoodského systému. Eurozóna i brettonwoodský systém jsou příklady plánované mezinárodní měnové dohody, která měla vyřešit nedostatky dřívějšího plánovaného spontánního řádu založeného na domácích měnových institucích.

V případě Bretton Woods tu byl názor, že Velké depresi a druhé světové válce předcházel kolaps zlatého standardu a obavy z chaosu plovoucích kurzů daly vzniknout fixaci kurzů. V případě eurozóny to byla na prvním místě snaha zabránit opakování konfliktů dvacátého století, pokus zabránit výkyvům plovoucích kurzů a jejich dopadům na společnou zemědělskou politiku a oprava dřívějších systémů (had v tunelu).

…

A nakonec domácí poznámka: Také jste si všimli, jak všichni papouškovali, že týdeník The Economist se prý pohoršuje nad tím, že vůbec diskutujeme, zda jsou ony trafiky korupcí? Milan Šmíd zcela brilantně a přesně analyzuje, jak to bylo doopravdy. Více takového psaní.