Dnešní den je ve znamení špatných ekonomických výsledků z Evropy. Německo sice po relativně prudkém propadu z posledního čtvrtletí loňského roku dosáhlo v prvním čtvrtletí letošního roku ekonomického růstu, ale růstu velmi matného, tedy 0,1 procenta, což je méně, než se očekávalo. Snad je částečnou příčinou dlouhá a tuhá zima. Zato se do recese dostala Francie, která poklesla o 0,2 procenta.
Tvrdá data z oblasti růstu na první pohled nenabízejí žádný dramatický rozdíl mezi oběma důležitými zeměmi, vždyť rozdíl je vlastně pouze 0,3 procenta. Dramatický rozdíl je však v důvěře, sebevědomí, předstihových ukazatelích a různých očekáváních. Všichni věří, že německá ekonomika nabírá páru. Němci jsou spokojeni se svou ekonomickou situací, objednávky exportu se začínají zvedat, firmy plánují více investovat.
Oproti tomu ve Francii nikdo žádné zlepšení nečeká. Všichni tak nějak očekávají, že stagnace a recese bude pokračovat a nezaměstnanost poroste. Je ten propastný rozdíl ve vnímání (i ve vnímání sebe sama) opravdu tak odůvodněný? Francie přece jen nějaké důležité reformy dělá, včera například tamější senát schválil opatření ke zvýšení flexibility pracovního trhu a snadnějšímu propouštění. Možná se přece jen ukáže, že jsou Němci optimističtí příliš a Francouzi zase málo.
O srovnání Němců a Francouzů ve věci dalšího směřování Evropy píše hezky Frederick Kempe. Francouzská nezaměstnanost je dvakrát vyšší než německá, francouzská vláda utrácí 56 procent HDP a německá jen 45 procent a Francie trpí zhoršujícím se obchodním schodkem.
Zatímco Francie a Německo balancují kolem nuly, Itálie se propadá do opravdu hluboké deprese, tamější průmysl spadl o pět procent a začíná se spekulovat, že Itálie bude muset vstoupit do záchranného programu.
Jedny z nejmizernějších výsledků má ovšem Česká republika, která je v recesi už rok a půl a ještě ke všemu do ní padá pořád hlouběji a meziročně se propadá skoro o dvě procenta.
Na české recesi je ovšem nejzajímavější, že se jí elita našich ekonomů a analytiků pořád diví, dává pořád najevo jakési překvapení a nechápe, jak je to možné. V tom případě navrhuji především zahodit ideologie, možná na chvíli odložit i vědu a učebnice a vydat se především do regionů zjistit, jak tam krizi a případně vládní politiku vnímají normální lidé a spotřebitelé. Je třeba též diskutovat s investory, podnikateli apod.
Potíž je možná v tom, že v Praze krize tolik cítit není a že ekonomové a analytici na svých příjmech zatím asi žádnou krizi nepociťují. Kdyby ji totiž pocítili, možná by se přestali pořád tak divit a začali by nahlížet vládní hospodářskou politiku nezávislejším a kritičtějším okem.
…
Čtenáře Auditu zvu na tuto dnešní debatu o roli českého prezidenta v zahraniční politice, kterou dnes pořádá Zaostřeno o.p.s a Knihovna Václava Havla.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
