Příliš mnoho chutného kreditu

Zajímavou úvahu sepsal pro Reuters Edward Hadas. Zabývá se v ní společenskou užitečností úvěrování a ptá se: Co dělá úvěr poté, co dodělá svou „práci“, pro niž byl stvořen? Zásobování úvěrem by mělo skončit financováním produktivní aktivity. Ale běžná realita je odlišná. Nadbytečný kredit nafukuje cenu aktiv a financuje nezodpovědné vlády. A s tím, jak se pákový efekt zvyšuje, zvyšuje se riziko další krize a recese.

Úvěr určitě není nic monstrózního. Naopak. Přenáší zdroje tam, kde mohou být nejlépe využity. Úspory domácností financují užitečné byznysové investice, úspory starších lidí financují půjčky chudším mladým rodinám a spravedlivěji je rozprostírají – třeba možnost vlastnit dům a auto – na celou společnost. Dokonce půjčky vládám mohou být někdy užitečnější než daně.

Potíž je ale v tom, že úvěr se snadno zvrhne a není žádná přírodní síla, která by ho uměla zkrotit. Bez regulace mají úvěry tendenci narůstat, až nakonec finanční systém exploduje. Tak se tomu děje minimálně od druhé světové války.

Moritz Schularick a Alan M. Taylor dokládají v práci z roku 2012, že podíl bankovních úvěrů na HDP poklesl během Velké deprese a od té doby setrvale roste. Čtrnáct vybraných důležitých zemí se dostalo v podílu úvěrů na HDP na úroveň před velkou recesí v roce 1970 a před rokem 2008 se tento podíl opět zdvojnásobil.

Tato studie nezahrnuje vládní dluh, ten ale v zemích G 7 vzrostl z 60 procent HDP v roce 1990 na 83 procent v roce 2008 a na 122 procent letos. Další studie stejných autorů konstatuje, že větší podíl finančního pákování před prasknutím finanční bubliny koreluje se stejně hlubokým následným poklesem.

Pouze málo nových úvěrů pomohlo ekonomice jako takové. V USA si byznys de facto nepůjčuje od zbytku ekonomiky od roku 1960. Jinými slovy: zisky firem jsou dost velké na to, aby financovaly opravdu potřebné investice. Privátní úvěry, které jsou „navíc“, financují existující majetek, suroviny, finanční aktiva, sbírky.

Ceny aktiv rostou, nikoli ekonomická hodnota. Spotřebitelské úvěry a rostoucí ceny nemovitostí rozpumpovaly utrácení chudších Američanů, možná by jinak Američané žádali větší příjmovou rovnost.

Podobné je to s vládním dluhem. Ten vlády zvyšují, protože se jim nechce zvyšovat nepopulárně daně…

Neexistuje žádná tvrdá analýza či mix produktivního a neproduktivního dluhu. Klíč k porozumění je společenský. Hodnota aktiva by se měla zvyšovat, pouze je-li toto aktivum schopno zvyšovat hodnotu pro společnost. Regulátoři by měli zkoumat a klasifikovat nejen bezpečnost úvěrů, ale také jejich použití. Podpora investic by měla být vítána. Mírná podpora hypotečního bydlení rovněž.

Daňový systém by pomohl. Stát by měl de facto konfiskovat daně ze zhodnocení půdy. Spekulace by se stala méně atraktivní. Také by se měla znovu promyslet fiskální aranžmá. Pokud má ekonomika nevyužité kapacity, je možná lepší, když vláda tiskne peníze, než když si půjčuje.

Poznámka autora Auditu a zároveň otázka do příští Macháčkovy výměny na iHNed.cz: 

Trochu mi to připomíná touhu po centrálním plánování, zvláště ta představa regulátora, jak zkoumá z moci úřední úvěr užitečný a neužitečný. Jde to? Nebo to je čirá utopie, která se lidstvu nikdy nezdaří? A kam se v té analýze poděl kapitálový trh, který také financuje ekonomiku? A co si autor myslí o financování nákupu cenných papírů na úvěr?

Na druhou stranu je v tom spousta inspirativních myšlenek a o tom, že bubliny aktiv jednou zase prasknou a přijde další krize, není vlastně pochyb. Centrální plánování a posuzování společenské vhodnosti však znamená, že je potom krize vlastně pořád.