Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Audit Jana Macháčka

Odboráři, demonstrace a vláda (ne)příkladem

Odboráři demonstrují. Na tom ale přece není nic překvapivého. Odbory jsou z povahy věci nátlaková organizace, nereprezentují celospolečenský zájem, od toho je tu (dočasně) politická reprezentace a vláda. Odbory mají také logicky tendenci reprezentovat svůj vlastní zájem ve velmi krátkodobé podobě, chtějí mít (či udržet si) to, co mají „teď a nyní“. Úlohou důvěryhodné politické reprezentace má být zase přesvědčit odbory, že méně dnes může znamenat více zítra (ve střednědobé a dlouhodobé perspektivě) a více dnes může znamenat mnohem méně zítra. V této souvislosti se pokusím odpovědět na několik otázek. A první otázka, kterou si kladu, je, zda vláda přesvědčuje dobře a zda vůbec přesvědčovat chce.

1. Pokud chce někdo prosadit něco bolestného (a není pochyb, že plošné snižování platů a propouštění bolestné je), je dobré jít příkladem a začít u sebe. Zde má ale současná koalice velké rezervy. Slíbila třeba zdanit poslanecké náhrady. Jenže zatím ticho po pěšině. Poslanci sice omezují zahraniční cesty, ale sami si platy o deset procent a více nesnižují. Naopak: do tisku pronikají informace o tom, jak se noví poslanci rychle naučili zneužívat náhrad. A neochota vlády řešit průšvihy typu fotovoltaika, které budou dalším útokem na peněženky „obyčejných lidí“, si také vybírá svou daň.
A boj s korupcí? Myslí si vláda, že personál nemocnic nevidí, jak se kupují předražené přístroje a léky?

2. Druhá věc je vize. Jakou společnost chce vláda mít? Velmi úspěšné německé reformy sociálního státu a trhu práce pod značkou Hartz, ze kterých tamější ekonomika velmi těží, byly dohodnuty pomocí důsledného přesvědčování odborů a postupného budování konsenzu. Před pár týdny jsem měl pocit, že toto je cesta, kterou chce jít premiér Petr Nečas. V tuto chvíli si nejsem jist. Takže válka s odbory typu Thatcherová, nebo konsensus typu Schroeder-Merkelová?

3. Navrhovaná vládní opatření jsou poměrně razantní (snižování platů, bourání tabulek a tarifů). Možná je to proto, že vláda je záměrně přehnala, aby měla kam ustupovat a prosadila nakonec alespoň něco (nemám o této strategii žádné důkazy, ale dovedu si představit, že například Miroslav Kalousek takto uvažuje). Je to sice chytré, ale vše má své náklady a výnosy. Negativem je, že to záměrně „přepísknu“, zbytečně odbory rozzuřím.

4. České odbory mají ale docela krotkou historii a jejich vliv jako všude na světě slábne. Na druhou stranu i v Česku si lze představit, že odbory mohou za určitých podmínek zdivočet. Pokud ale vyzývá k občanské neposlušnosti Jiří Paroubek, nechává to člověka docela klidným. A strach ze státního bankrotu typu Řecka sice trochu oslabil, ale pořád je tu.

5. Bude-li se přeci jen „neposlušnost“ šířit, čeho se může vláda bát? Stávky úředníků či učitelů (a nakonec i železničářů) se dají ještě ustát. Je třeba však být opatrný s lékaři či nemocničním personálem. Když na to přijde, dokáží si lékaři všude na světě prosadit cokoli. Jejich nátlaková síla je obrovská, dokonce taková, že nakonec nikdy ani stávkovat nemusí. Válka s lékařským a nemocničním stavem se vládě nedoporučuje.

6. A nakonec by bylo dobré, aby vláda nabídla dlouhodobou růstovou vizi, aby lidi jaksi pochopili, proč jim má stát za to se uskromňovat. Stejně tak by vláda mohla vysvětlit, proč ani v příštím roce nezvýší některé daně, přestože to „neideologické“ nadnárodní organizace jasně doporučují. Jako například OECD s daní s nemovitostí.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].