O přepadení a oštěpu

Dnes mi to nedá a zcela výjímečně zabrousím do mediálního světa. Nerad bych tomu říkal „slovo do vlastních žurnalistických řad“, protože to jako „vlastní řady“ moc necítím. Ale když to nenapsal nikdo jiný, tak mi to prostě nedá.

Zírám na dvě titulní strany českých týdeníků. Časopis Reflex hlásá obrovskými písmeny: naši reportéři přepadeni v Gruzii. Takto pojatá titulní strana porušuje doslova vše, co se učí a učit by se mělo v „prvních třídách základní novinářské školy“.

Reportér (a už vůbec ne reportér válečný) totiž nikdy nesmí udělat zprávu sám ze sebe (a má dělat vše proto, aby se mu náhodou nestalo, aby z jeho problémů neudělal hlavní zprávu někdo jiný). Tam kde se něco děje, přijíždí totiž novinář proto, aby podal zprávu o tom, co se tam děje a ne o tom, co se přihodilo jemu, protože to neilustruje vůbec nic. Reportéři Reflexu byli normálně okradeni jihoosetínskými gangstery a pak se schovali u ruských vojáků.

Kolikrát se asi stalo, že je okraden válečný reportér Newsweeku, časopisu Time, agentury AP či AFP? Tisíckrát? Nikdy se o tom nedozvíme, protože to je v oblasti válečných konfliktů úplně běžná záležitost.

Reportéři Reflexu za to asi přímo nemůžou, ale může za to marketingové řízení médií, pokles úrovně řemesla a ústup profesní hrdosti. Na základní pravidla či dokonce principy žurnalistické práce se vůbec neberou ohledy, protože když byli přepadeni „naši reportéři“, tak to zlepší prodejnost časopisu.

Jeden precedens už naše mediální scéna má. Když byl v Iráku unesen reportér České televize Michal Kubal, nebylo v televizi celé dny málem nic jiného a propuštěný hrdina se stal miláčkem národa aniž v Iráku stačil natočit něco jiného než sám sebe. Buďme však v tomto případě vlídní, Kubalovi šlo na rozdíl od novinářů Reflexu o život.

Obálka časopisu týden servíruje olympijskou vítězku Báru Špotákovou a vevodí jí napis „s oštěpem na Rusy“. Špotáková sice vyprávěla, že si při souboji s Ruskou vzpomněla na 21.srpen, ale nad výběrem poutacího titulku zůstává rozum stát.

Zde zase vyhřezává zvláštní psychologický faktor. Češi jsou na Rusech závislí. Topí si doma ruským plynem a jejich auta jezdí na benzin a naftu z ruské ropy. Nejsou s tím schopni nic kloudného dělat a ani do toho netlačí politiky. Stupidní protiruské slogany se ale dostávají zase do módy. Že by mindráky? Že bychom takto ventilovali naši neschopnost se závislostí na Rusku něco pořádného dělat?

Přitom ostrá a tvrdá kritika Ruska za postup v Gruzii je na místě, ale hloupé slogany jí devalvují.

Čtvrteční audit: Kdo přidává důchodcům?

Středeční audit: Kdo za to může? No přece vláda!

Úterní audit: ODS, energetická bezpečnost, slova a realita

Pondělní audit: Joe Biden, Gruzie, radar a opisování