Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Audit Jana Macháčka

Nezaměstnanost v Evropě a u nás

Pro Český rozhlas jsem napsal tento komentář:

Nezaměstnanost v eurozóně dosáhla v dubnu historického rekordu 12,1 procenta. Zároveň se v eurozóně prudce snížila inflace, a to na meziroční míru 1,2 procenta.

K tomu několik poznámek. Uveřejnění obou těchto dat bude mít nepochybně velmi zásadní vliv na čtvrteční dramaticky očekávané rozhodnutí Evropské centrální banky o úrokových sazbách. Nyní se zdá, že nová znepokojivá data by měla přesvědčit i tzv. jestřáby uvnitř ekonomicky nejmocnější evropské instituce a že ke snížení úroků ve čtvrtek opravdu dojde. 

Vliv úroků nastavených centrální bankou je však jen omezený či spíše není všemocný, jak se také říká. Nejpalčivější problém eurozóny není ani tak celková vysoká nezaměstnanost, ale především neúnosně vysoká nezaměstnanost v některých zemích, jako je třeba Španělsko, kde činí 27 procent a mezi mladými lidmi dvojnásob. Řecko, Irsko či Portugalsko jsou na tom obdobně, ale Španělsko je velká, důležitá či klíčová evropská země. 

Zde je potíž v tom, že se jeví jako velmi pravděpodobné, že nezaměstnanost bude i nadále lámat rekordy. Evropská unie nechce a ani nezvažuje možnost přistoupit k nějakým radikálním krokům v podobě agresivního měnového a fiskálního uvolnění jako v Japonsku a vliv standardních měnových nástrojů na hospodářské oživení je pozvolný a omezený. 

Po Španělsku, Francii a Itálii se žádají strukturální reformy především na trhu práce, který potřebuje více flexibility a liberalizace. Než však tato opatření pozitivně zaberou, přechodně nezaměstnanost ještě zhorší. Člověk se táže, co může být pro mladé lidi ve Španělsku politicky a sociálně únosné a kdy dojde k výbuchu. Utěšovat se lze snad pouze tím, že před vstupem do eurozóny měli Španělé tradičně, tedy po desetiletí, nezaměstnanost okolo 20 procent a že je to snad něco, na co jsou vlastně zvyklí a s čím umějí žít. 

Na strukturální reformy a znovunabytí konkurenceschopnosti bude evropské jádro tlačit i nadále, hodně se však v posledních dnech mluví o konci tzv. austerity, tedy fiskální přísnosti. Konec fiskální přísnosti by byl jistě záslužný, protože ta jen zvyšuje dluhy a konkurenceschopnost mimochodem nevylepšuje. Jenže konec přísnosti nebude pravděpodobně znamenat žádnou revoluci. Státy Evropské unie i eurozóny jsou smlouvami zavázány k dodržování rozpočtových kritérií, a aby se mohlo něco radikálně změnit, musely by se změnit evropské smlouvy, a to se nestane. 

Takže tady či onde se bude něco déle tolerovat, lze čekat změkčení podmínek některých záchranných půjček pro některé státy. Španělsko a Německo vytvoří fond pro boj s nezaměstnaností ve Španělsku a na podporu drobného podnikání. Nová italská vláda se bude snažit motivovat banky, aby více pomáhaly malému a střednímu podnikání. To všechno je hezké, ale je to taková spíše kosmetika. 

Pro obnovu hospodářského růstu potřebuje Evropa plnohodnotnou bankovní unii a posílení italských či španělských bank, ale o takové unii nebude chtít Německo minimálně do podzimních voleb ani slyšet. 

Ke zpomalení růstu a vzestupu nezaměstnanosti dochází už i v Německu, ale otázka je, jaký to bude mít politický vliv. Možná Němci budou souhlasit s podporou domácí poptávky, ale může vzrůst jejich nechuť komukoli pomáhat. 

Zajímavá zpráva přišla z USA. Ekonomický růst plus 2,5 procenta za první čtvrtletí velmi pozitivně překvapil, a pokud bude v pátek potvrzen stejně razantním poklesem nezaměstnanosti, znamená to dvě věci: americký růst může pomoci i Evropě a americký příklad může inspirovat Evropu k odvážnější měnové i fiskální politice. 

Česká nezaměstnanost je také rekordní a vzhledem k provázanosti s Evropou žádné skokové zlepšení nečekejme. Jinak je více než zřejmé a bylo to popsáno, že nechuť českých domácností utrácet je v regionu velmi specifická a souvisí především se slabou důvěrou ve vládu a politiku obecně, v instituce a vůbec ve věci příští.

Eurozóna-neeurozóna, naše mizerné výsledky především v oblasti ekonomického růstu mají specifické příčiny, které nesdílí žádná sousední země, tedy ani Polsko, ani Slovensko, Německo či Rakousko, které v recesi nejsou. Eurozóna může naše problémy umocnit, anebo nám pomoci – pokud se zmátoří; gros našich potíží je ale čistě domácí provenience. 

Pobavil mne text Pavla Párala pro MF DNES, který se jmenuje chvála sobectví a ve kterém se mimochodem praví: „Společenství evropských národů, bez ohledu na to, jak se jmenovalo, jmenuje a bude jmenovat, bude muset respektovat, že vyvažování národních zájmů je logické a normální a že evropský zájem nevzniká popíráním těchto zájmů, ale naopak jako výsledek tohoto vyvážení.“

Tohle potvrzuje to, co říkám dávno. To, co je před závorkou všech diskusí o Evropě a eurozóně, je znalost základních pojmů a shoda na tom, co znamenají.

Ono vyvažování je dokonce základem a pilířem federalismu, a federalismus není centralismus, jak se leckdo mylně domnívá. Evropa nakročila jednou nohou k federalismu vytvořením ECB, která v sobě obsahuje dvojkomorový systém. Jiné integrační prvky mají bohužel spíše povahu centralistickou, jako třeba tzv. fiskální kompakt.

Dříve se učívala na školách státoprávní věda a tohle musel každý žáček umět, jak když bičem mrská: co je unie, co je federace, co je unitární stát, co je dvojkomorový systém, co je vyvažování mocí. Páralova neznalost není ovšem v Evropě ojedinělá. A podle toho to vypadá.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].