Když si přečteme článek premiéra Petra Nečase pod názvem „Nechceme dluhovou unii“, který vyšel v pátečních Lidových novinách, vyvstane nám na mysli otázka, zda byl premiér tohoto státu opravdu srozuměn s tím, co se v Bruselu na posledním summitu projednává, zda ho na to jeho poradci připravili (nebo mu spletli hlavu) nebo jestli mu stačila angličtina nebo fungovalo překládací zařízení.
V Bruselu se totiž – když vynecháme aktuální témata jako Libye či Japonsko – mluvilo, jednalo a hlasovalo o dvou různých věcech. První bylo fungování, vznik a financování Evropského záchranného mechanismu, anglicky se používá zkratka ESM. Nečas tomu ve svém článku říká „záchranný deštník“. Jde o permanentní záchranný mechanismus pro euro, který má v roce 2013 nahradit onen provizorní záchranný val (tzv. EFSF).
Záchranný mechanismus přináší pro své členy povinnosti (financování a příslib financování) i požitky (čerpání půjček či využití garancí, přijdou-li náhlé problémy – Irové mohou vyprávět, že problémy mohou přijít rychle, může je odstartovat jedna chyba a mohou dopadnout i na ty, které svět „pár dní“ před tím označoval za premianty). Zde lze ještě chápat nějakou logiku českého postoje, i když se nám nelíbí: Češi jsou prostě sobci a hamouni, kteří neradi někam něco platí, a i když si neumějí zamést ani chodník, mají pocit falešného premiantství: nedovedou si představit, že by se mohlo něco stát jim, že by nějakou pomoc či naléhavou půjčku mohli někdy potřebovat oni. Ale budiž.
Je ovšem zcela nepochopitelné, z jakých věcných důvodů se Česká republika rozhodla nepodílet se na Paktu pro euro, resp. paktu Euro plus, protože to s vytvořením ESM nesouvisí a hlasovalo se o tom samostatně. Jediné, co mají ESM a pakt Euro plus společného, je to, že obojí podpořilo 23 členských států (vyjma České republiky, Švédska, Británie a Maďarska).
Pakt Euro plus totiž obsahuje – i když neřeší podstatu krize eura – celou řadu rozumných věcí. Například vzývá ideu dánské „flexicurity“, tedy kombinace sociálních jistot a pružnosti trhu práce: dánské firmy mohou propouštět na hodinu bez udání důvodu, ale podpora, tedy sociální jistota zůstává dlouho vysoká.
Pakt taktéž obsahuje závazek měřit mzdové náklady ve vztahu k produktivitě práce, tak aby se některé státy EU nevyřadily z mezinárodního konkurenčního boje vlastní ekonomiky.
Člověku rozum nebere, proč se Česká republika postavila proti doporučením typu: zvýšení podpory výzkumu a vývoje, inovací a infrastruktury; nebo co máme proti „zlepšení podnikatelského prostředí či omezování byrokracie“? Sledování a omezování zadluženosti byla vždy vyslovená mantra ODS. Teď to vadí, když to chce dělat Unie? A co mají Češi proti opatřením na „zpružnění pracovního trhu“? Jestli se nemýlím, kdysi to mělo být heslo pro české předsednictví: Evropa bez bariér.
Sjednocení daňového základu u daně z příjmu firem (také pouze doporučení) bereme jako otevřená vrátka k sjednocení daní. To je ovšem velmi extrémní výklad. Vůči sjednocení sazeb v Evropě existuje a bude existovat dostatečná opozice.
Nepříjemné je, že Evropa se začíná – i naším přičiněním – drolit na příliš podmnožin, kromě pravidelných jednání E-17 (eurozóna) přibude ještě E-23 (Euro plus) a to máme ještě podmnožiny další: Schengen, společný trh, obrannou politiku apod.
Je velmi pravděpodobné, že strukturální fondy, ze kterých velmi těžíme, budou navázány na pakt Euro plus, který nebudeme moci nikterak ovlivnit. Vůbec nejhorší je, že potvrzujeme pověst nekooperativních sobců, povýšenců a chytráků a tím si podřezáváme větev pod vlastními zájmy.
A příčina toho všeho: česká načuřenost, nasupená umanutost po vzoru „naši furianti“, nacionalismus na vzestupu a snaha vlády podlézat vyhroceným názorům prezidenta republiky.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
