Litva a Česko na jiných planetách

Litevský premiér Algirdas Butkevicius ve středu oznámil, že bude raději rezignovat, než aby uvažoval o tom, že zruší termín vstupu země do eurozóny naplánovaný na 1. leden roku 2015. Litva je poslední pobaltskou republikou, která do eurozóny ještě nevstoupila. Lotyšsko se mezi země, kde se platí eurem, zařadilo před čtrnácti dny a v Estonsku používají euro už od počátku roku 2011.

Přestože někteří litevští zákonodárci zvažují, že by vstup do eurozóny odložili, a navzdory tomu, že mezi Litevci podpora členství v eurozóně klesá, jde o poměrně silná slova a silnou vyhrůžku. Něco takového si lze v české kotlině těžko představit. Že by se nějaký český politik takto vzrušoval kvůli tématu, jako je euro či eurozóna, anebo ho považoval za takto zásadní? O tom se nám může jen zdát. V čem je rozdíl? 

Baltové mají obecně úplně jiné vnímání toho, co členství v eurozóně znamená. Pro ně je každý další stupeň integrace do západních struktur jasnou otázkou národního zájmu, národní bezpečnosti i identity. Mocné a odjakživa expanzivní Rusko mají Baltové hned za humny a více než celou polovinu minulého století nebyly tyto země v sovětské sféře vlivu nebo vojensky okupovány jako my, ale staly se přímo součástí Sovětského svazu. Ostatně jiný vztah než my mají v Pobaltí i k Evropské unii. Bezpečnostní optikou se nenahlíží pouze na NATO, ale i na EU.

Nejde jen o bezpečnost, ale také o identitu; euro je v Pobaltí chápáno nejen jako nástroj obchodní výměny, ale též jako jeden z mnoha symbolů evropanství a sounáležitosti k Západu. Na geopolitiku a bezpečnost ovšem všechno svádět nelze. Jde též o věc prestiže a také o věc ekonomické racionality. Otázka prestiže je jasná. Litva vypadá oproti Estonsku a Lotyšsku – tedy státům, s nimiž se nejvíce srovnává a s nimiž nejvíce soutěží – jako opozdilec a premiér Butkevicius prostě nechce vypadat příliš dlouho jako vysmívaný posledníček.

Pak je tu věc oné ekonomické racionality. V Pobaltí nespekulují s úvahou, že se eurozóna rozpadne, ujištění Evropské centrální banky z léta roku 2013 o tom, že se eurozóna nerozpadne, tamějším ekonomům a politikům povětšinou stačí. Pobaltské ekonomiky si umějí spočítat, proč je pro ně členství v eurozóně výhodné.

Česká republika dočasně či možná nadlouho opustila nejhlubší euroskeptické vody, přesto si lze obtížně představit, že by tu nějaký politik stavěl otázku členství v eurozóně takto existenčně a dramaticky. Přitom i u nás by tu mohla být otázka prestiže. Slováci v eurozóně jsou, Rakušané a Němci také. Všem se ekonomicky, přesněji z hlediska ekonomického růstu, daří výrazněji lépe než nám. Proč nám to nevadí?

Pak je tu opět otázka ekonomické racionality. Jak to, že není ještě každému zjevné, že díky tomu, že euro nemáme, dost ztrácíme? Je tu nyní naděje na proevropštější vládu, a skupina průmyslníků se dokonce v reakci na oslabení koruny ozvala, že by už euro chtěli. Stejně je to ale všechno takové opožděné a vlažné; člověk by asi ještě dodal, že tak nějak počesku zápecnické a ignorantské. 

Vysíláno v úterý v Českém rozhlase Plus.