Krok ČNB neznamená totální ztrátu důvěry a nejistotu

Server iDNES publikoval v pondělí průzkum, z něhož vyplývá, že podnikatelé vnímají změnu v měnové politice ČNB rozporuplně a převažuje názor, který celou věc chápe tak, že se centrální banka stala dalším faktorem nejistoty už v tak dosti nejistém prostředí (polarizace společnosti a politiky, předčasné volby, nejistota v daňovém prostředí, otázka, zda vláda bude, nebo ne, a na jak dlouho apod.).

Osvětová kampaň, kterou pozdě, ale přece zahájila ČNB, musí být tedy intenzivnější a jít více do hloubky. Pokud ČNB říká, že její politika bude trvat rok a půl, je to přece docela slušná stabilita a jistota. Teprve kdyby centrální banka v tomto ohledu nedodržela slovo, znamenalo by to totální ztrátu důvěry a nejistotu.

ČNB navíc těm, kdo dávali pozor, předem inzerovala, že kurzový posun zvažuje. I když k tomu nepoužívala tlampače, měli si toho informovaní lidé všimnout. Zde by měli podnikatelé a průmyslníci vyčinit svým bankéřům, kteří je měli upozornit, že změna měnové politiky je vážně míněnou variantou.

Krok ČNB prakticky jistě pomůže exportu a průmyslu, jestli pomůže domácí poptávce a zvýší inflaci, je však jisté mnohem méně, protože na to má vliv mnohem více faktorů než pouze měnová politika.

Pokud se však podnikatelé přiklánějí k tomu, abychom přijali euro, je to zase logické. Když už budeme mít rok a půl zafixovaný oslabený kurz, to už bychom rovnou s takovým zafixovaným kurzem mohli vstoupit do eurozóny, resp. do dvouleté přípravné fáze. Zde se reakce oslovených jeví jako docela logická.

…

François Hollande sice zajímá média především kvůli privátní aféře, avšak ohlášená proměna francouzské ekonomické politiky je asi důležitější.

Socialistický prezident zcela změnil rétoriku a přihlásil se k neoliberální, tzv. supply side politice, za niž by se nemuseli stydět ani Reagan s Thatcherovou. Slibuje „pakt odpovědnosti“ s byznysem, žádá konec zneužívání francouzského systému sociálního zabezpečení, snížení daní, zjednodušení nepřehledných daní, konec byrokratizace apod.

Co z toho vyplývá? Především to, že je třeba si uvědomit, že žijeme v době, která si vysloveně žádá, aby se různé země řídily různými recepty, které budou brát v úvahu, co konkrétní země a společnost zrovna potřebuje, aby obstála v celosvětové soutěži. Je třeba samozřejmě brát v úvahu, co konkrétní země dělala nebo nedělala historicky.

Neexistuje žádný vítězný „one size fits all“ ekonomicko-společenský model, který stačí zavést a dostaví se prosperita. Americká a především britská ekonomika model tzv. supply side v reformách osmdesátých let potřebovala. Bylo pouze třeba omezit moc odborů, privatizovat, utlumit neproduktivní odvětví a poskytnout hospodářství více flexibility a probudit v podnikatelích sebevědomí.

Dnes zase Amerika a Británie zjevně potřebují větší společenskou soudržnost a solidaritu, protože rychlé rozvírání příjmových nůžek omezuje střední třídu, má negativní vliv na poptávku, navíc narůstá počet sociálně slabých a mzdy méně kvalifikovaných již desítky let stagnují.

Francie si v osmdesátých letech neoliberálními reformami neprošla a na tamější ekonomice je to znát. Teď a tady potřebuje Francie injekce dynamismu, pružnosti a podnikavosti, ať o tom budou rozhodovat socialisté nebo pravice. Za dvacet či deset let bude zase možná potřebovat něco jiného.

Je to zkrátka tak, že jiné reformy, reformní narativy a jinou ekonomickou politiku potřebuje třeba Skandinávie či Německo, jinou potřebuje Itálie či Španělsko, jinou Irsko, jinou Británie a úplně jinou třeba Čína nebo Indie. Někdo potřebuje dávku liberalizace, někdo zase vyšší státní investice do školství a infrastruktury (například) a někdo úplně něco jiného. Někdo zrovna potřebuje více deregulace a někdo zrovna potřebuje, aby nějakou funkční regulaci tam či onde vůbec měl či vylepšil.

Hollandova otočka je důkazem, že skončila doba víry v kolektivní a věčně a všude platné ideologicko-ekonomické recepisy. Podobně jako má svoje cykly ekonomika, má svoje cykly i hospodářská politika. Ty jsou někdy dány politickou poptávkou, která často žádá zbrojit na minulé bitvy, ale jindy jsou dány „objektivní potřebou“. A „objektivní potřeba“ toho, co potřebuje v rámci globálního světa změnit právě Francie, je vcelku jasná.

…

Když už jsme u Hollanda, tak hezký blog o jeho aféře sepsal v pondělí pro Financial Times Gideon Rachman. V době aféry s Monikou Lewinski si prý autor říkal, že Amerika by potřebovala více francouzského přístupu k milostným aférkám politiků. Nyní si říká, že Francie si možná žádá více amerického přístupu.

Fundamentalistický americký přístup, který praví, že kdo lže manželce, nelze mu věřit ani v politice, je sice nesmysl, ale lepší byly podle Rachmana doby, kdy aféry francouzských politiků každý tušil, ale nikdo o nich nepsal. Sarkozy, Strauss-Kahn a nyní Hollande změnili situaci. Jak se má politik plně soustředit na práci, když má aféru?

I česká politika – od Paroubka, přes Topolánka po Nečase (budeme-li abstrahovat od morálky) – by potřebovala analýzu jejich milostných kauz na soustředění a pracovní výkonnost celé vlády.