V posledních dnech věnují média značnou pozornost názoru odborářů na vládou navrhované změny v zákoníku práce. Scénář zpravodajství (zde mluvím především o rozhlasu a televizi) je většinou obdobný. Když to trochu přeženu, zavolá se odborářům a následuje otázka: Souhlasíte se změnami (škrty), které navrhuje vláda? A už zde máme titulek nebo anonci: odboráři nesouhlasí…
Ale to je přece jasné, že odboráři nesouhlasí. Důležité pouze je, co s tím nesouhlasem dělat.
Odbory představují nátlakovou skupinu. Nikoli úzkou, ale pořád zájmovou a nátlakovou. Proč od nich čekat snahu o nějaký překlenovací společenský zájem? Odbory reprezentují zájmy těch zaměstnanců, kteří jsou v odborech a kteří chtějí zachovat minimálně staus quo. Zájmy odborů jsou většinou aktuální, soustředí se na ono „teď a tady“. Odbory nereprezentují zájmy lidí, kteří by se regulérními zaměstnanci rádi stali, nemají nic společného s lidmi, kteří pracují, ale zaměstnanci nejsou. O všech ostatních, tedy podnikatelích, rentiérech, nezaměstnaných důchodcích, dětech a budoucích generacích ani nemluvě.
Otázka tedy nestojí tak, jestli odbory souhlasí se změnou či se škrty nebo ne, ale jak s tím nesouhlasem pracovat. Petr Honzejk včera v HN napsal, že podobně jako všichni souhlasí s tím, že ve zdravotnictví máme standard a nadstandard, měla by se společnost dohodnout, jaký standard či nadstandard si přeje ve službách, které má poskytovat stát.
To je dobrý postřeh. Stejně tak ale platí, že česká společnost by se měla shodnout, jaký společenský model prosazování reforem a utahování opasků bude prosazovat. Tedy jak se bude pracovat s tím prvotním odborářským NE. Na jedné straně máme vyhroceně korporativní stát rakouského typu (nebudeme teď čtenáře obtěžovat japonským modelem), pak budování konsensu německého či skandinávského typu nebo prosazování reforem silou a tvrdě na základě mandátu, který poskytuje přesvědčivý volební výsledek. To je spíše charakteristické – velmi zjednodušeně – pro anglosaský svět.
Pro období počátku budování kapitalismu v Česku byla charakteristická silná liberální (anglosaská) a dosti frajerská rétorika, ale v praxi tu panovalo měkké tržní prostředí a bankovní socialismus. Pak vládla osm let sociální demokracie, která měla k odborům blízko, ale měla to relativně snadné. Zprivatizovaly se banky, svět globalizovaně prosperoval a Česká republika s ním.
Nyní to vypadá, jako by česká vláda trochu tápala a není jasné, co že se u nás vlastně zakoření. Na jedné straně stojí premiér Petr Nečas, který vypadá, že by rád budoval konsensus po německém vzoru. Pokud o tom někdo pochyboval, tak po včerejším setkání s předsedou odborů Jaroslavem Zavadilem je to více než zjevné.
Na druhé straně to vypadá, že ministr financí Miroslav Kalousek (a s ním možná celá TOP 09) by rád prosazoval reformy tvrději a silověji, ale možná je to zdání, protože strážce pokladny musí asi působit silověji. A rozhodně to není černobílé, protože ministr zdravotnictví Leoš Heger (TOP 09) dává zjevně přednost citlivému budování konsensu a postupnému přesvědčování.
Inklinace k budování konsensu (pokud se prosadí) je možná logická. Svět už rozhodně není co býval v 90. letech. Německo se svými reformami sociálního státu a trhu práce (Hartz I.-IV.) slaví úspěchy, stejně jako Dánsko se svou kombinací flexibility na trhu práce a sociálního zabezpečení. Kdo o tom před dvěma lety pochyboval, pochybuje dnes o něco méně, protože Německo se svým opatrným konsensem přežilo zatím krizi relativně nejlépe. Jádro německého průmyslu je zdravé a technologicky silné.
Slavit však „smrt“ dynamického, flexibilního a velmi inovativního anglosaského kapitalismu by bylo velmi předčasné (nepovedla se především regulace finančního trhu) a stejně tak je pochopitelné, že i přes geografickou příbuznost málokdo u nás stojí o společnost rakouského typu, kde se o podstatných věcech rozhoduje v zákulisí mezi zaměstnanci, zaměstnavateli a různymi svazy a komorami. Politika k tomu tvoří jenom méně významnou kulisu.
Všechno je samozřejmě o poznání složitější, zde jsou jen nahozena témata k diskusi. Takže síla nebo konsensus? Resp. kolik síly, kolik přesvědčování a kolik konsensu? Rozhodně ale platí, že nejlépe se přesvědčuje tomu, kdo má jasnou a silnou vizi a tomu, kdo přesně ví, co chce.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
