0:00
0:00
Audit Jana Macháčka24. 8. 20104 minuty

Konsensus, nebo síla?

Astronaut

V posledních dnech věnují média značnou pozornost názoru odborářů na vládou navrhované změny v zákoníku práce. Scénář zpravodajství (zde mluvím především o rozhlasu a televizi) je většinou obdobný. Když to trochu přeženu, zavolá se odborářům a následuje otázka: Souhlasíte se změnami (škrty), které navrhuje vláda? A už zde máme titulek nebo anonci: odboráři nesouhlasí…
Ale to je přece jasné, že odboráři nesouhlasí. Důležité pouze je, co s tím nesouhlasem dělat.

Odbory představují nátlakovou skupinu. Nikoli úzkou, ale pořád zájmovou a nátlakovou. Proč od nich čekat snahu o nějaký překlenovací společenský zájem? Odbory reprezentují zájmy těch zaměstnanců, kteří jsou v odborech a kteří chtějí zachovat minimálně staus quo. Zájmy odborů jsou většinou aktuální, soustředí se na ono „teď a tady“. Odbory nereprezentují zájmy lidí, kteří by se regulérními zaměstnanci rádi stali, nemají nic společného s lidmi, kteří pracují, ale zaměstnanci nejsou. O všech ostatních, tedy podnikatelích, rentiérech, nezaměstnaných důchodcích, dětech a budoucích generacích ani nemluvě.

Otázka tedy nestojí tak, jestli odbory souhlasí se změnou či se škrty nebo ne, ale jak s tím nesouhlasem pracovat. Petr Honzejk včera v HN napsal, že podobně jako všichni souhlasí s tím, že ve zdravotnictví máme standard a nadstandard, měla by se společnost dohodnout, jaký standard či nadstandard si přeje ve službách, které má poskytovat stát.

↓ INZERCE

To je dobrý postřeh. Stejně tak ale platí, že česká společnost by se měla shodnout, jaký společenský model prosazování reforem a utahování opasků bude prosazovat. Tedy jak se bude pracovat s tím prvotním odborářským NE. Na jedné straně máme vyhroceně korporativní stát rakouského typu (nebudeme teď čtenáře obtěžovat japonským modelem), pak budování konsensu německého či skandinávského typu nebo prosazování reforem silou a tvrdě na základě mandátu, který poskytuje přesvědčivý volební výsledek. To je spíše charakteristické – velmi zjednodušeně – pro anglosaský svět.

Pro období počátku budování kapitalismu v Česku byla charakteristická silná liberální (anglosaská) a dosti frajerská rétorika, ale v praxi tu panovalo měkké tržní prostředí a bankovní socialismus. Pak vládla osm let sociální demokracie, která měla k odborům blízko, ale měla to relativně snadné. Zprivatizovaly se banky, svět globalizovaně prosperoval a Česká republika s ním.

Nyní to vypadá, jako by česká vláda trochu tápala a není jasné, co že se u nás vlastně zakoření. Na jedné straně stojí premiér Petr Nečas, který vypadá, že by rád budoval konsensus po německém vzoru. Pokud o tom někdo pochyboval, tak po včerejším setkání s předsedou odborů Jaroslavem Zavadilem je to více než zjevné.

Na druhé straně to vypadá, že ministr financí Miroslav Kalousek (a s ním možná celá TOP 09) by rád prosazoval reformy tvrději a silověji, ale možná je to zdání, protože strážce pokladny musí asi působit silověji. A rozhodně to není černobílé, protože ministr zdravotnictví Leoš Heger (TOP 09) dává zjevně přednost citlivému budování konsensu a postupnému přesvědčování.

Inklinace k budování konsensu (pokud se prosadí) je možná logická. Svět už rozhodně není co býval v 90. letech. Německo se svými reformami sociálního státu a trhu práce (Hartz I.-IV.) slaví úspěchy, stejně jako Dánsko se svou kombinací flexibility na trhu práce a sociálního zabezpečení. Kdo o tom před dvěma lety pochyboval, pochybuje dnes o něco méně, protože Německo se svým opatrným konsensem přežilo zatím krizi relativně nejlépe. Jádro německého průmyslu je zdravé a technologicky silné.

Slavit však „smrt“ dynamického, flexibilního a velmi inovativního anglosaského kapitalismu by bylo velmi předčasné (nepovedla se především regulace finančního trhu) a stejně tak je pochopitelné, že i přes geografickou příbuznost málokdo u nás stojí o společnost rakouského typu, kde se o podstatných věcech rozhoduje v zákulisí mezi zaměstnanci, zaměstnavateli a různymi svazy a komorami. Politika k tomu tvoří jenom méně významnou kulisu.

Všechno je samozřejmě o poznání složitější, zde jsou jen nahozena témata k diskusi. Takže síla nebo konsensus? Resp. kolik síly, kolik přesvědčování a kolik konsensu? Rozhodně ale platí, že nejlépe se přesvědčuje tomu, kdo má jasnou a silnou vizi a tomu, kdo přesně ví, co chce.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].