Koalice přes střed by Česku mohla prospět

Jedním z možných vyústění voleb v Německu je velká koalice CDU/CSU–SPD. Zvláště kdyby se nezdařil tradiční (či spíše konstantní) fenomén německých voleb zvaný taktické hlasování. Tedy řízená pomoc straně FDP ve finále – ta už má zase v průzkumech pouhá čtyři procenta – ze strany voličů křesťanských demokratů.

Německo velkou koalici nepotřebuje tolik z důvodů budování konsenzu o tom, kam má společnost a ekonomika směřovat. Zde mají politické elity i společnost v hrubých obrysech jasno. Pravicovým glosátorům zvenčí se jeví, že se z CDU stala sociální demokracie, levicovým glosátorům zase připadá, že SPD převzala politiku CDU. Velká koalice v Německu může vzniknout ne proto, že je z nějakých zásadních důvodů třeba, ale proto, že jiné řešení prostě nebude zbývat.

To, co nijak zásadně nepotřebují Němci (ale možná se to stane), může být naopak velice důležité a pozitivní pro celou Evropu, a to ve dvou krizových momentech. Velká koalice může poskytnout široký základ pro to, že Německo sebere odvahu akceptovat posun Evropské unie k institucionálně stabilnějšímu útvaru a možná k mírně solidárnějšímu postoji ke slabším, včetně změn mezinárodních smluv a změn německé ústavy.

Druhý klíčový moment je evropská energetická politika, kde se čeká, že Německo řekne, co vlastně samo chce a co čeká od ostatních -  a že to rozhodnutí bude mít nějaký široký základ a předvídatelnost, která je v energetice na desetiletí dopředu třeba.

Co možnosti velké koalice (nebo alespoň tzv. koalice přes střed) v České republice? Spekuluje se o koalici ČSSD–TOP 09. Samozřejmě že dopředu ji nikdo nepřipustí, protože před volbami polarizace narůstá. Na rozdíl od Německa by České republice mohla prospět z důvodů domácích: zdejší ekonomika je ve velkém rozvratu, nemáme elementární, a už vůbec ne širší shodu nejen na penzijní reformě, ale ani na tom, jakou společnost vlastně chceme budovat – konsensuální, nebo přetlačovanou?

Třeba z hlediska daní byl Miroslav Kalousek vlastně potenciálně vstřícný a flexibilní. Nejprve je vůbec nechtěl zvýšit, pak je zvýšil moc, uznal i přílišné zvýhodnění živnostníků a chtěl s ním něco dělat. ČSSD i TOP 09 říkají, že jsou proevropské strany apod. Bohužel ale vše směřuje k ovládnutí ČSSD Zemanovci; a proslýchá se, že hradní pán už se stejně dávno rozhodl, že bude Rusnoka jmenovat premiérem znovu, ať dopadnou volby jak chtějí. 

…

O Barrosově projevu o stavu Unie jsem včera napsal pro Český rozhlas:

Srovnávání Spojených států amerických s Evropskou unií bývá pro české ekonomické komentátory předmětem výsměchu, nepopíratelné však je, že některé paralely, symboly i tendence tady jsou. Jiné věci jsou si zase nekonečně vzdálené a nekonečně vzdálené možná zůstanou.

Typickým symbolem je každoroční projev o stavu Evropské unie, který Unie převzala z USA. Zatímco informace o projevu amerického prezidenta jsou pro americká média tzv. must, tedy něco, o čem se referovat prostě musí, zájem o předsedu Evropské komise, jenž svůj projev pronesl včera, odpovídá asi rozdílu v moci, kterou oplývá americký prezident a předseda Evropské komise. A měří-li se moc také penězi, pak celkový rozpočet EU činí jen jedno procento HDP a bude se snižovat. V zásadě platí, že projev předsedy Evropské komise se na titulní strany médií nedostává, pokud něco bůhvíjak zajímavého neřekne -  což se obvykle neděje a ani včera se to nestalo. 

Nyní k některým jednotlivostem. José Manuel Barroso včera před evropskými poslanci pravil, že politika připravená Evropskou komisí začíná nést své ovoce s tím, jak se uklidňuje situace s financováním dluhu od Španělska po Řecko. „Rizikové prémie u dluhopisů klesají a pro nejohroženější země už není financování dluhu tak nákladné,“ pravil Barroso.

To je sice hezké, že se tím Barroso chlubí, ale ve skutečnosti každý ví, že jde o reakci na to, kdy předseda Evropské centrální banky Mario Draghi loni v létě slavně prohlásil, že jeho instituce udělá cokoli, aby zabránila rozpadu eurozóny, a kdy později ty možnosti ECB přesně popsal. Stejně tak každý ví, že tento odvážný výrok si Draghi předjednal v Berlíně a získal přinejmenším tichý souhlas či toleranci.  

Uklidnění na trzích má však i své negativní stránky – jak Barroso poznamenal, leckdo ztrácí chuť k reformám, když už ho trhy netlačí. 

Největším rizikem návratu nejistoty na trhy je podle Barrosa případná politická nestabilita. Barroso naráží na nespokojence v Řecku nebo na nebezpečí rozpadu italské vládní koalice. 

Barroso též pravil, že ekonomické oživení v Evropě už se klube a je na dohled, zároveň za prioritu „své“ komise označil rozběh bankovní unie. Zde předseda komise zjevně „vyzval“ Německo, vedoucí ekonomickou mocnost v Evropě, které dělá, co může, aby omezilo pravomoci jednotného bankovního regulátora, jednotné výkonné autority. O společném pojištění vkladů ani nemluvě, to je pro Německo vůbec nepřijatelné. 

Toto neříká Barroso poprvé a je dobře, že se nevzdává. Evropa potřebuje posílit svoje banky, projasnit pravidla, rozdělit systémově důležité a nedůležité banky, ale hlavně se potřebuje rozhodnout, zda bankovní unie bude sloužit pouze jako prevence proti eventuální příští finanční krizi, nebo jako nástroj k odstranění dopadů krize současné. Pokud Evropa nebude mít silné a zdravé banky, čeká ji jen slabý růst či stagnace, nikoli zdravé oživení. 

Když už jsme u toho srovnání s Amerikou, tak USA pochopitelně bankovní unii mají, ale nikoli od svého vzniku, nýbrž od třicátých let minulého století. 

Možná stojí za zmínku i jistá nedorozumění. Socialisté útočili na Barrosa, že komise neudělala dost v boji s nezaměstnaností. Jak si ale může někdo myslet, že komise obhospodařující jedno procento HDP (z čehož většinu zkonzumuje zemědělství) může někde radikálně ovlivnit zaměstnanost?

Co říci na závěr? Typické je, že místo ideálu, vizí, cílů, architektury, výzvy ke změnám mluví nejvyšší představitel Unie o roamingu, tedy o něčem výhradně utilitárním, přízemním a konzumním. Cíle, vize, ideály nemáme, tak ani nic zvláštního nečekejme. Unie se i s Barrosem pohne jen tam, kam ji velké státy pustí.