Jak si ČNB stýská, že čelí kritice

Představitele České národní banky mrzí, že musejí čelit vlně populistické a neprofesionální kritiky. Co ale ČNB čekala? 

Sami představitelé centrální banky včetně guvernéra Miroslava Singera připouštějí, že jejich rozhodnutí oslabit korunu má své „vítěze a poražené“. Je logické, že na vlně naštvanosti těch momentálně „poražených“ se veze řada (třeba populistických) politiků a publicistů, kteří té vlny momentální naštvanosti využívají.

To je ale v demokracii a zemi se svobodou projevu úplně normální. Pokud se dovážené zboží, dovolené a cesty do zahraničí lidem zdraží minimálně o deset procent a pokud to lidi překvapilo a nečekali to, jen čistý technokrat nebo člověk žijící v jakési umělé utopii se může divit, že sklidí vlnu kritiky a že toho leckdo zneužije.

Málokdo spoří jenom v eurech nebo jenom korunách, málokdo si kupuje jenom věci z dovozu apod. Jsme zkrátka všichni svého druhu momentálním mixem vítězů i poražených. Ve finále (tedy za čas) má jít centrální bance o to, aby těch vítězů byla v součtu většina - v tom smyslu, že ČNB přispěje celkové prosperitě (dobrá a prozíravá politika centrální banky je ovšem pro budoucí prosperitu a udržitelný růst podmínka nutná, nikoli postačující).

Jenže to musí ČNB lidem vysvětlovat - a vlastně si teď její představitelé mohou jen stýskat, že u nás neexistuje zaběhlý systém grilování bankovní rady v parlamentu a Senátu, který by mohla živě přenášet televize a kde by museli odpovídat i na velmi nepříjemné „dotazy voličů“, jež poslanec či senátor reprezentuje. Měli by zkrátka skvělou příležitost přesvědčit masy.

Představitelům bankovní rady teď zbývá psát články do novin, což hojně činí, ale leckteré novináře a editory ten náhlý zájem možná nechává poněkud chladnými. Také máte tak rádi lidi, kteří se ozvou, jen když oni něco potřebují?

Pokud se členové bankovní rady rozhodli profesionálně a s čistým svědomím, má je prostě hřát jejich dobré svědomí a profesionální čest, a nemusejí ještě toužit po tom být za to zároveň v oblibě.

ČNB si vybrala nástroj z vějíře experimentálních politik a experimenty jsou riskantní (i když by v našem případě bylo patrně o dost riskantnější nic nedělat). A za odvahu riskovat se musí „po havlovsku“ ručit, a to ručení holt bolí a něco stojí (třeba to, že nebudu tak obdivován jako dosud, nebo budu dokonce neoblíben).  Každý by chtěl být slavný, bohatý, čestný, odvážný, profesionální, zdravý a obdivovaný zároveň, většinou se nám všem splní (a někdy jen na chvíli) jen něco.

Většina důležitých centrálních bank světa již delší dobu hojně experimentuje, nebezpečí deflace platí delší dobu třeba pro celou eurozónu. Slabinou je, že osvětové články na toto téma začali psát členové bankovní rady až po svém klíčovém rozhodnutí, přitom to podle mého soudu měli činit dávno předtím. Když si to srovnáme s informačním úsilím, které nové měnové politice věnovala třeba Bank of England nebo japonská centrální banka (o Fedu nemluvě), pak to ze strany ČNB bylo slabé.

Kdybychom toto úsilí srovnali s počtem ideologických textů, jež členové této bankovní rady (a aspiranti na členství v ní) vychrlili proti vstupu České republiky do eurozóny, pak je ten nepoměr dosti zjevný.

Generální ředitel České spořitelny Pavel Kysilka ve své obhajobě ČNB (Leader’s Voice – Hospodářské noviny) píše, že „když centrální banka pohne kurzem na úroveň odpovídající deflačnímu riziku, nemůže posléze ukázat na deflaci prstem jako na důkaz toho, že činila standardně. A to právě proto, že díky její intervenci se deflační situaci zamezilo“. Je to tak, ale dodejme, že tak je to s lecčím (jak říká Woody Allen – It’s like anything else).

Když se podařilo na přelomu milénia zabránit katastrofě Y2K či „milenium bug“, tak si Klaus se Zemanem počkali, jak to dopadne, a pak z tepla bezpečí vzkazovali, že ty obranné a zabezpečovací investice do záchrany počítačových systémů byly vyhozené peníze. Podobně to často dopadá s různými očkovacími programy – když smrtící pandemie nakonec nepřijde, je každý chytrý jako rádio, že se prý vyhodilo spoustu peněz. Takový je život, dalo by se říci.