Italský kabaret na Grillu

Pro Český rozhlas jsem včera sepsal poznámku k italským volbám: 

Italské volby skončily patem a finanční trhy a politiky v Itálii, Evropě i ve světě postihla panika. Proč je ale někdo tolik překvapen a šokován? Italské průzkumy veřejného mínění jsou tradičně nepřesné a nepříliš důvěryhodné. Mimochodem – nejen na základě nedávné zkušenosti s prvním kolem prezidentských voleb u nás to vypadá, že na důvěryhodnosti ztrácejí delší dobu i české předvolební průzkumy volebních preferencí. Rozdíl mezi průzkumy i realitou bývá přitom považován za jeden z indikátorů toho, jak si která země stojí v boji s korupcí a na jaké úrovni politické kultury se nachází. Vyspělé státy mají průzkumy velmi přesné, dokonce stále přesnější. (Italské agentury nezachytily dynamiku nástupu Grilla, české dynamiku nástupu Karla Schwarzenberga před prvním kolem.)

Prvním, kdo prohrál italské volby, jsou tedy agentury. Na druhém místě prohrála fiskální přísnost (tedy to, čemu se říká anglicky austerity) prosazovaná Německem a technokratickým premiérem Mariem Montim a na třetím místě prohrál celý politický establishment. Nová politická strana komedianta a šprýmaře Beppeho Grilla se stane nejsilnějším nekoaličním, jednolitým subjektem v dolní komoře italského parlamentu. Voliči také odmítli pokus technokratů jako Mario Monti skočit rychle z odborné pozice do politiky, upéct rychle nový subjekt a zamíchat kartami. Zde je také jedna česká paralela: čeští voliči také odmítli bývalého technokratického premiéra Jana Fischera za prezidenta, čímž ale nechceme zase osobnosti obou pánů srovnávat. Ve svém oboru je Monti podobně jako Draghi světová špička.

Monti každopádně udělal chybu. Měl zůstat nadstranický a kandidovat na prezidenta, který má v poslední době v rozhárané italské politice stále větší vliv.

Co výsledek italských voleb vlastně znamená? Na jedné straně by se chtělo mávnout rukou a říci, že italská politika vlastně byla, je a bude zábavná opereta, kabaret či varieté. Vlastně i doslova. Bývalý premiér Berlusconi je původním povoláním zpěvák z výletního parníku. Sečteme-li to s komikem Grillem, má teď pokleslá úroveň v italské politice vlastně málem ústavní většinu.

Tyto excesy mimochodem patří spíše do rozvojového světa, vždyť přece na Filipínách se stal prezidentem herec nomen-omen Estrada. Abychom však nebyli na Italy či Filipínce zlí, připomeňme kariéru guvernéra Kalifornie Arnolda Schwarzeneggera nebo guvernéra Minnesoty, zápasníka Jesseho Ventury, přezdívaného „tělo“, resp. The Body.

Teď ale buďme vážnější. Zase taková legrace to totiž není. Nejde přece jen o Itálii, ale o Evropu. Co když se krize eurozóny vrátí po tomto italském fiasku s plnou silou? Myslím, že to nehrozí: ať už bude v Itálii vládnout kdokoli, bude muset jít cestou reforem, uvolňování pracovního trhu i podnikání. Trhy s italskými dluhopisy si to prostě vyžádají a vyžádají si to dokonce velmi rychle. Může se dokonce spustit odliv vkladů v bankách. Řekové už to znají. A každý politik, možná i Grillo či Berlusconi, si tváří v tvář hrozbě odříznutí od zdrojů rozmyslí, jestli vystaví stát nebezpečí bankrotu nebo ne. Ano, další připravované škrty mohou být o něco měkčí. Ale na tom názoru není nic nesystémového, říká to dnes i Mezinárodní měnový fond, vzpouzí se tomu dnes už jen Německo.

Mají se kvůli patu italské volby opakovat? To bych raději nezkoušel. Mohl by je vyhrát Berlusconi nebo by mohl ještě více získat komik Grillo. A středový subjekt Maria Montiho by mohl dopadnout ještě hůř. Spíše to vypadá, že nejrozumnějším řešením bude pro Itálii velká koalice.

A ještě jedna poznámka. V dnešních Lidových novinách jsem se na téma italských voleb od Martina Weisse dočetl, že za všechno může rozbití italských tradičních stran, resp. vlna protikorupčních procesů a vyšetřování z 90. let. Ti, kteří tehdejší italské „akci čisté ruce“ tleskali, se diví, že to, co přišlo místo toho, je ještě horší. Za to přece nemůže boj s korupcí, ale fakt, že ty tradiční strany zkorumpované prostě byly! To máme snad u nás ztlumit boj s korupcí v obavě, že to snad smete velké strany a potom že přijde něco horšího? To by se ty naše zavedené strany musely trochu více snažit a alespoň se pokusit žádat lidi, aby do nich masově vstupovali.

P.S.

Dnešní dodatek k relativně optimistickému článku ze včerejška: Těsný vítěz voleb Pier Luigi Bersani oznámil, že dává přednost menšinové vládě svého levicového uskupení s podporou populisty a euroskeptika Beppeho Grilla. Na serveru Eurointelligence.com se domnívají, že to je vůbec to nejhorší představitelné řešení. Itálie potřebuje okamžitě velkou koalici (myšleno bez samotného Berlusconiho), která se shodne na reformách.

Grillo nepodpoří nic nepopulárního, brzy budou nové volby a ty může vyhrát Grillo nebo Berlusconi úplně. A pak bude odchod Itálie z eurozóny na stole doopravdy.

Podle Johna Lloyda není ohrožena jen eurozóna, ale budoucnost italské demokracie vůbec.