Co je český zájem v Sýrii

K situaci, kdy vůbec poprvé britský premiér prohrál v parlamentu hlasování o účasti země ve vojenském konfliktu, je zajímavý komentář Marka Leonarda.

Z něho cituji: „Hlavním důvodem, proč Cameron v parlamentu prohrál, není, že se Británie chce stáhnout ze světa. Důvodem je to, že to, co Cameron předložil parlamentu, bylo nekoherentní a politický management byl nezvládnutý. …Aby získal podporu, pokoušel se Cameron separovat případ chemických zbraní od širší situace. Proslovy ze zadních lavic byly vyspělé, promyšlené a mohou sloužit jako důkaz, že seriózní stát se nevrhá do války bezmyšlenkovitě. Jako každý moderní stát se i Británie dostává ze situace, kdy zahraniční politika nebyla předmětem soutěžení politických stran a frakcí. S tím jak globální trhy sebraly politikům možnost rozhodovat o zásadních ekonomických věcech, zahraniční politika logicky zaplní místo. To ale neznamená, že se bude zahraniční politika dělat jinak. Pouze se bude muset jinak politicky prosazovat a obhajovat. Spoléhat se na nezpochybnitelný, neodporující a „nemyslící atlanticismus“ už nebude napříště možné."

 …

V České republice by nás měl zaujmout článek Gideona Rachmana ve Financial Times. Mimo jiné se v něm praví:

„…Spojené království je čtvrtou nejsilnější vojenskou velmocí na světě a členem Rady bezpečnosti OSN. Rozhodnutí britského parlamentu bude mít globální dopady. Pokud se ale Amerika rozhodne postupovat podobně jako Británie, tak to skutečně může otřást světem. A ta možnost tady je. Amerika je unavená z válek v Iráku a Afghánistánu a tamější ekonomika je oslabená recesí. Břidlicový plyn učinil Ameriku mnohem méně závislou na Blízkém východě. Američané dávno nevěří iluzi, že jejich vojska bude někdo někde v cizině vítat s květinami…

Pokud Amerika odmítne, bude to interpretováno jako velmi široký vzkaz světu. Protože víra v to, že americké „červené linie“ něco konkrétního opravdu znamenají, je základem světové bezpečnostní architektury. Od Pacifiku přes Perský záliv po rusko-polskou hranici. Vlády v Japonsku, Izraeli či Polsku se všechny budou cítit daleko méně bezpečné, když americký Kongres intervenci odmítne. Svět se spoléhá na to, že je Amerika světovým policajtem více, než si sám uvědomuje.“

Čeští politici zleva doprava by asi namítli, že „červená linie“ Obamova slibu, že nedopustí zabíjení civilistů chemickými zbraněmi, se liší od „červené linie“ vojenské aliance a smluvního spojenectví. Na tom sice leccos je, ale i tak by si to měli přečíst a uvažovat o tom. Příznačné je, že takhle v Česku nikdo nahlas neuvažuje.

…

Richard Haas píše taktéž ve Financial Times, že Amerika potřebuje jasnou strategii. Potřebuje ukázat, že je ochotna ji implementovat, a přestože nedojde nijak rychle k pádu režimu, bude tu jasná trajektorie hájit americké momentální zájmy i dlouhodobé cíle národní bezpečnosti doma i v cizině.

Ve svých návrzích je Haas docela konkrétní. Cílené bombardování má zničit všechna letiště a zrušit jakoukoli leteckou sílu syrské vlády. Amerika má vyzbrojit umírněnou opozici i s rizikem, že část zbraní skončí ve špatných rukou. Navýšit pomoc sousedním zemím, na kterých leží váha humanitární katastrofy.

…

Dnešní The New York Times hlásí, že Obamova intervence má podporu Johna McCaina, takže to snad není pro Obamu tak beznadějné. Pokud ovšem chce Obama hlasování v Kongresu opravdu vyhrát a pokud to pro něj skutečně je „srdeční“ záležitost.