Tak jsem se včera dočetl, že na úterním Ecofinu (jednání ministrů financí EU) se česká delegace v čele s ministrem financí Eduardem Janotou tvrdě postavila proti pomoci Řecku ze strany Evropské unie. Náš slavný stát ale nemá nic proti tomu, aby Řecku pomohl Mezinárodní měnový fond.
Jak typické pro Česko! Toto zásadní a poměrně tvrdé stanovisko tohoto státu neproběhlo žádnou veřejnou a politickou diskusí a zastává ho úřednická vláda.
Přitom je jasné, že pokud si eurozóna nechá pomáhat ze strany MMF a nezmůže se na to sama, je to z pohledu její budoucí a dlouhodobé prestiže skoro sebevražedná věc. Nejen Řecko, ale skoro celá Evropa bude vnímána jako Argentina. Včera jsem o tom napsal poznámku pro Radiožurnál.
Česko sice stojí vně eurozóny ale do budoucna do ní chce vstoupit a proto by mělo být zájem na změně pravidel od nefunkčních rigidit, které nikdo nedodržuje směrem k pravidlům použitelným a funkčním. Na tuto věc lze sice míti různé názory, je ale smutné, že žádná výměna názorů ani diskuse o tom, co je v tomto ohledu českým zájmem u nás neprobíhá.
…
Nejvyšší správní soud zakázal Dělnickou stranu. Jsem zvědav, kolik komentátorů sebere odvahu a pochválí ministra Martina Pecinu. Já to udělám, protože konzistentně zastávám názor, že politici se mají chválit, když se jim něco podaří. Ať jsou odkud jsou. Ve věci boje s extremismem se práce ministerstva pod Pecinou prostě zlepšila a to je objektivní fakt.
Nejvyšší správní soud je znám poměrně vyhraněnými liberálními postoji, do zakazování se vůbec aktivisticky nehrnul (spíše se mu nechtělo) a žádost o rozpuštění musela být zpracována velmi důkladně a pečlivě. Stejně kvalitně pracovala policie ve věci dopadení žhářů z Vítkova.
…
A nakonec titulek Lidových novin o tom, že banky „vysávají“ z lidí peníze.
Je pozoruhodné, že pravicový deník používá výrazivo z marxistického a komunistického literárního leninovsko-bezručovského harampadí.
Proč jsou poplatky jedny z nejvyšších na světě? Protože si to lidé nechají líbit.
Každý může odejít k jiné bance, uložit si peníze v zahraniční bance nebo její pobočce nebo je mít doma pod polštářem. Kdo chce s bankami bojovat, ať posílí občanská sdružení, která proti poplatkům brojí, ať si založí politickou stranu nebo ať si stěžuje svým poslancům a senátorům nebo třeba v Brně či Bruselu.
Faktem ovšem je, že stát by měl pečovat o smluvní transparentnost a přísněji postupovat vůči těm bankám, které skutečnou výši poplatků skrývají a zatajují.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
