Banky jako veřejný statek?

Kdysi velmi optimističtí analytici z JP Morgan Chase přišli s prognózou, která se řadí spíše mezi nejtemnější z temných. Ve zprávě nazvané „týden v pekle“ JP Morgan praví: „Osekali jsme předpovědi růstu pro vyspělý svět a budeme pokračovat v revizi předpovědí pro nově vznikající trhy (sem stále patří i Česká republika - pozn. aut.).“ V tomto čtvrtletí čeká JP Morgan čtyřprocentní propad hospodářského růstu v USA, tříprocentní propad v Británii a dvouprocentní propad v eurozóně.

Podle komentátora Financial Times Martina Wolfa může být výsledek pro příští rok ještě mnohem horší, zvláště vezmeme-li v úvahu výprodej hedgeových fondů, totální likvidaci stínového (neregulovaného) bankovního systému, hroutící se ceny nemovitostí, kolaps bankovního trhu a úprk do „bezpečné hotovosti“. Podle Wolfa a také podle textu Jeffrey Sachse, který vyšel v FT minulý týden, jsou vlády povinny dělat vše, aby zabránily hrozicí deflaci, která může katastroficky zhoršit postavení všech dlužníků a přejít v opravdovou depresi (poklesy hospodářství v dobách Velké deprese před osmdesáti lety se měřily v řádech desítek procent).

…

Mezi ono „vše“ co je třeba dělat, můžeme zařadit i kapitálové vstupy (navýšení kapitálu) v soukromých komerčních bankách státem. Můžeme tomu také říkat znárodnění nebo částečné znárodnění. Jinak to asi nejde a v tuto chvíli určitě nejde o ideologii. Už jsme na tomto místě jednou napsali, že soukromé vlastnictví vodovodů, kanalizace či energetické sítě je v pořádku, pokud tyto podniky plní svou funkci. Pokud jí neplní, je stát prostě povinen zasáhnout a majetek převzít. A stejné je to s bankami, které moderní ekonomika potřebuje stejně jako vzduch nebo vodu. Stát nyní kapitálově vstupuje do bank od Anglie po Francii.

O víkendu jsme v tomto ohledu zaznamenali první zprávu, která se přímo dotýká i naší ekonomiky. Belgická banka KBC – vlastník naší ČSOB – požádala belgickou vládu o nový kapitál ve výši 3,5 miliard euro. Belgický stát se tak vlastně stává důležitým akcionářem.

Zde se dostáváme k zajímavému fenoménu. KBC tak zjevně neučinila kvůli tomu, že by byla sama v problémech, ale proto, že její největší belgičtí konkurenti, tedy Dexia a Fortis už kapitálovou výpomoc státu obdržely.

Jsou tu tedy patrně obavy z toho, co řeknou někteří akcionáři, kteří by mohli banku zažalovat proto, že si o pomoc, kterou dostali konkurenti, také neřekla. A také obavy z toho, že banka bez státní pomoci může být vnímána jako slabá.

Podobný problém se už rýsuje v záchranném programu pro americký finanční systém. Americká vláda má pomáhat klíčovým a strategickým bankám a podnikům. Jak se to bude rozlišovat, je zatím tajné. Co když budou o pomoc žádat tísíce menších „méně důležitých“ bank?

Z bankovnictví se zjevně stává „veřejný statek“ (alespoň částečně, ale leckde i úplně). Jenže nám tu schází jasná strategie výstupu („exit strategy“). Za tím nejde o ideologii, ale brzy půjde o moc (a možná i o ideologii, to záleží na tom, jaké bude mít krize sociální a politické důsledky). Až politici ucítí a pochopí, že drží podíly v bankách, začnou totiž bezpochyby ovlivňovat jejich úvěrovou a investiční strategii. To může znamenat zrod nového protekcionismu a obranářství. Vznikne tu tlak na to, aby belgické banky půjčovaly belgickým podnikům, rakouské rakouským, německé německým apod.

Nechci malovat čerta na zeď, ale ve svém důsledku může fenomén „bankovnictví jako veřejného statku“ vést i k válkám (alespoň si to lze představit). Minulá světová válka byla také důsledkem hospodářské krize a protekcionismu. Doufejme, že o tom všem se bude mluvit až proběhne ve Washingtonu klíčový summit o světové finanční krizi.

…

Mimochodem: „českým“ bankám se zatím oproti zbytku Evropy daří docela dobře. Má to mnoho důvodů: účinnou regulaci (danou zkušeností z 90. let), která banky nutila vytvářet proti spekulativním produktům rezervy. Z podobných důvodů je na tom relativně dobře španělské bankovnictví. Druhý důvod je, že „matky“ české „dcery“ většinou nepustily k nebezpečným spekulacím. Třetí důvod je, že konkurence na bankovním trhu je dosud slabá (banky inkasují vysoké poplatky i úroky a v honbě za ziskem nejsou tlačeny k přílišnému dobrodružství) a čtvrtý důvod je, že banky byly prodány (víceméně náhodou) partnerům, kteří se ušpinili americkými hypotékami relativně méně než jejich konkurenti.

Jenže jestli českým bankám bude něco reálně hrozit, je to jednak vliv francouzské a belgické (například) politiky na jejich úvěrovou politiku a nebo to, že politici z Francie, Belgie či Rakouska budou tlačit na to, aby byly jejich „dcery“ na nových trzích prodány.

Pondělní audit: O kyvadlu, populismu a protestu

Páteční audit: Máme co jsme chtěli

Čtvrteční audit: Sarkozyho nápady aneb dvourychlostní Evropa je tady

Středeční audit: Lepší s rozpočtem než bez něj