Rozhodla ústava (a bolavé klouby)

Zásah ústavních soudců do nemocenské ukázal, že se nedá reformovat bez jasně určených standardů zdravotní péče.

Brněnský ústavní soud zrušil bezplatné první tři dny nemocenské. Hned ale bylo zřejmé, že většinová argumentace soudců stojí na vodě (či spíše politickém přesvědčení). Prý není možné upírat nárok nemocnému na platbu z pojištění, které si právě pro takové situace platí. Vyjádřeno úřednicky: Pojistná událost nastala, dejte nemocnému peníze. Jenže takto jasné to přeci není. Už stará úprava, která platila do minulého roku, dávala zaměstnancům první tři dny čtvrtinu platu, pak 69 procent. Proč už to nezrušili kategoričtí soudci? Vždyť to je také nerovné zacházení! Tehdy totiž ještě vítězil zdravý rozum a každý chápal, že si platíme pojištění především na dlouhodobé nemoci.

Nicméně ani vládní tábor nemá tak úplně pravdu. Podle premiéra je neplacení během prvních tří dnů běžné v celé Evropě. Dobrá, třeba v Irsku. Proč ale zrovna tři dny? Příště nám vláda s ohledem na ztenčující se příjmy ze zdravotního pojištění řekne, že se nebude platit pět dnů? Kdo to rozhodne? Z pohledu selského rozumu je tak logický třeba švédský model. Neplatí se tam jen první den nemoci – z

jednoduchého důvodu: čeká se zda, nemoc propukne, nebo ji zaměstnanec přechodí. Pak 14 dní platí zaměstnavatel, a pak přijde teprve řada na veřejné pojištění.

O čem tedy brněnský spor svědčí především? Že není možné rozhodovat o ústavnosti či neústavnosti nemocenské, pokud česká společnost neví, co jsou minimální standardy zdravotní péče, na které máme z pojištění nárok. Je to kyčelní kloub, operace slepého střeva nebo naopak příplatek v prvních dnech nemoci? Je jasné, že záleží mnohem více na společenské shodě, než na momentální libovůli ústavních soudců.

Znovu se tak ukazuje, že první krokem reformy zdravotnictví mělo být stanovení minimálních standardů, které pokrývá veřejné pojištění. Příkladem je třeba Nizozemí. S jejich reformou z roku 2006 můžeme souhlasit či nesouhlasit, logickým základem reformy ale bylo stanovení základní nabídky služeb, na které má pacient nárok. Tak k proměně zdravotnictví měl přistoupit i český ministr Julínek. Ale už je pozdě. O rozjeté reformě už rozhoduje politický sentiment a bolavé klouby ctihodných ústavních soudců.

Díky za pozornost. Další audia si můžete stáhnout na adrese podcast.respekt.cz