Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Anketa, Společnost

Šest příběhů čtenářů Respektu, kteří si v práci řekli o vyšší mzdu

Aby člověk dosáhl lepší mzdy, musí být ochoten své místo opustit.

Česká ekonomika šlape na plné obrátky, bez práce jsou jen čtyři procenta lidí, což je nejméně za posledních dvacet let a také nejméně v EU. Firmy nemají kde brát nové zaměstnance a tak se o ně přetahují nabídkami lepšího výdělku. Výsledkem je, že mzdy napříč všemi profesemi letos v Česku stoupnou dle odhadů ekonomů v průměru o šest procent.

Firmy ale přidávají hlavně novým zaměstnancům, dlouholetí a věrní pracovníci si přidání musejí sami vybojovat. Boj to může být velmi únavný, ukazují zkušenosti čtenářů Respektu, kteří nedávno absolvovali onu nepříjemnou cestu za šéfem, aby jim přidal. Soudě dle jejich odpovědí se zdá, že aby člověk dosáhl lepší mzdy, musí být ochoten své místo opustit.

Petra: „Zůstávám frustrovaná ze sociálního dumpingu“

Já si řekla o vyšší plat, čekám, čekám, my totiž v té naší rakouské korporaci máme dva jednatele, a tak to teda trvá. To, že beru prd prd nic vůči těm Rakušákům, to říkat nemusím, ne? Kolik mi přidají nevím, „bude to teda víc než těch 1000 co jsem říkal při minulém rozhovoru“, řekl mi šéf.

Pak slyšíte v rádiu, že pokladní v Lidlu má nástupní plat jako vy, přitom děláte přesčasy, které se nepočítají. Děláte v týmu „po třech“, ale jedna kolegyně je měsíc s nemocným dítětem a pak jde na mateřskou, druhá se zrovna nepředře. Čtvrt roku v podstatě nepřijdete domů před sedmou. A tak využijete příležitosti každoročních pohovorů, kde vám řeknou, že supr, supr, nízká chybovost atd. Řeknete si o přidání. Najednou slyšíte, že „já už jsem ti na odměnách přidal tisícovku, ty skokové nárůsty o dva až tři tisíce jsou cestou do pekel“. Zamrkáte očima, zalapáte po dechu. Pak dva měsíce kysnete a odevšad slyšíte, jak je ta nízká nezaměstnanost, a jak nejsou k nalezení schopní lidé. Dojednáte druhou schůzku. Tam se dozvíte, že na té změně platového výměru „se dělá“. Vytasíte něco o stavu ekonomiky, a že vzhledem k příchodu dvou nováčků do týmu (za tu mateřskou a tu nepředřenou) očekáváte víc, než tisícovku na odměnách. Dozvíte se, že se šéf „bude snažit“. A pak čekáte a čekáte na jednatele.

Bohužel se vyjednávání o platu, ani věštění výše platu kolegů nevyučovalo ve škole, takže v tomhle jsem, pravda, slabá. Takže zůstávám ve své frustraci ze sociálního dumpingu, a jsem naštvaná sama na sebe, že nejsem v oblasti platu velkomyslnější. Změnu místa zvažuji - hlavně když jdu pozdě domů. Ale nakonec si řeknu, že nemusí pršet, hlavně když kape. Nevím, co by mě jinde čekalo, tady si na oběd zajdu na hodinku, i ty internety si prohlédnu. Když pominu stravenky a 13. plus 14. plat, výplata chodí včas. A to je vlastně TO. Firma funguje v pořádku. Nechybí školení bezpečnosti, moje pracovní náplň je daná, jsou stanovené jasné postupy, jak co řešit. Když jsem jako studentka chodila na brigády a pan odpovědný vedoucí „JUDr., bývalý policajt“ neplatil a těch výmluv okolo - to už nikdy. Pak jen na okraj, už mi je tolik, kolik mi je, a až to bude chtít opravdu změnu místa, tak to bude nejspíš změna na mateřskou.

Martin: „Nejdřív musejí dostat přidáno ti, kteří si sami neřeknou“

Na zvýšení platu jsem se ptal už při nástupu a jelikož mi bylo řečeno, že systémově to ve firmě zavedeno není, tak jsem se žádostí přišel sám po roce a půl. Hlavním důvodem bylo vědomí, že jiné firmy by mi vyšší plat nabídly ihned.

Do poslední chvíle jsem nebyl rozhodnutý o jak velké zvýšení si mám říct, protože jsem byl od jiných kolegů upozorněn, že mohu očekávat problémy. Nakonec se vše řešilo narychlo před letními dovolenými tak, aby se případné požadavky stihly zařadit do plánování rozpočtu na příští rok.

Výslednou debatu jsem si skutečně představoval jinak. Přestože můj oblastní vedoucí našemu nadřízenému (zodpovědnému také za výši platů) v rámci hodnocení chválil moji práci, výkony i kolektivní zapojení, nakonec mi bylo vysvětleno, že mám v rámci ostatních kolegů plat nadprůměrně vysoký již teď a že je nyní spíše snaha srovnat ty největší rozdíly (u lidí, kteří si o zvýšení žádat nechodí). Snažil jsem se vyjádřit pochopení s jeho situací, ale zároveň trval na svém postoji, že je firma se mnou spokojená a mé výsledky jsou nadprůměrné.

Závěrem mi byla slíbena rozumná pololetní odměna a pokus dát zvýšení mého platu do rozpočtu. Nakonec jsem si díky směrování a tlaku celé diskuze řekl jen o dvě třetiny původně rozmyšlené částky, čehož lituji, ale zároveň věřím, že snáz projde a nebudu zvažovat změnu firmy a pozice, která je jinak zajímavá.

Zdeněk: „Jakmile najdu něco jiného, dávám výpověď“

To, že řeším přidání, je spíše důsledek rodinného stavu (hypotéka, žena na rodičovské) než ekonomické situace. Přesto ale věřím, že právě příhodná ekonomická situace mi tu mou situaci možná trochu usnadňuje.

Se svým nadřízeným jsem to řešil předchozí necelé dva měsíce. Zajímalo mě, zda je zvýšení mojí mzdy reálné a v jakém rozpětí se může pohybovat. Diskuze probíhala korektně, věcně a především stručně, jelikož v korporátu v této věci na běžných pozicích moc manévrovacího prostoru nemáte. Minulý týden jsem dostal zamítavou odpověď. Navíc jsem se dozvěděl, že případné přidání se standardně pohybuje v jednotkách procent.

Takže jsem se teď začal věnovat plánu B, tedy porozhlédnout se po nabídkách zvenku. A pravděpodobně naplnit tak jiné korporátní pravidlo, že chce-li člověk dostat opravdu přidáno, musí převléct dres. Primárně práci měnit nechci. Firma je fajn, práce taky, dobrý šéf, skvělé benefity. Ale vzhledem k mé situaci asi budu muset. Jakmile najdu něco, co mi bude vyhovovat, podám výpověď. S občas se přihodivší variantou, že zaměstnavatel nějakým způsobem dorovná nabídku, nepočítám, jelikož má pozice není klíčová. Díky občasným analýzám trhu práce od zahraničních i českých agentur, inzerátům a nabídkám a jisté celosvětové známé profesní síti si lze udělat alespoň hrubou představu o tom, jaké je platové rozmezí pro danou pozici a zkušenosti. Já se momentálně pohybuji v její spodní třetině.

Martin„Když šéf chce, tak může“

Pracuji pro velkou IT bezpečnostní firmu, teď v červnu to bylo sedm let. První asi čtyři roky bylo vše super, jelikož jsem spadal do kategorie běžného zaměstnance, pro které jsou předem vytvořené růstové plány, kterých se stačí držet. Nicméně pak jsem se dostal na pozici, kde to již není tak jednoduché jelikož se výkon v podstatě nedá tabulkově změřit, takže je třeba vždy vyjednávat se šéfem a cokoliv si zasloužit – stanovíte si spolu cíle a ty plníte. Problém jsem zpozoroval v tom, že v takovém korporátu se často mění šéfové šéfové. Za poslední čtyři roky jsem měl čtyři různé nadřízené.

Moment, kdy jsem si řekl „a dost“ nastal koncem roku 2016, kdy naši společnost koupila jiná firma a s tím začalo opět kolečko výměny vedení a poměrně velké redukce zaměstnanců. Tím, že se pohybuji v IT, tak v podstatě všichni kolegové, kteří byli odejiti, našli práci jinde a měli se líp. Automaticky jsem s novým šéfem začal kolečko vyjednávání o přidání. Samozřejmě, že se cukal, ale tentokrát jsem mu to řekl na rovinu. Jak jsem tu dlouho, jak svou práci dělám dobře a pokud mi nepřidá, tak půjdu. Pak přišla fáze připomínání se a zjišťování stavu, ale asi po dalších dvou měsících mi na stole ležela smlouva o navýšení skoro o 25 procent. Faktem, je že většina kolegů na mojí úrovni se nechalo odpálkovat pěti procenty a povídačkou, že teď měla firma moc výdajů a navyšovat platy se budou koncem roku 2017 na základě výkonu (klasika, kterou jsem poslouchal tři roky).

Když to po sobě čtu, tak mi to přijde až moc triviálně znějící, ale rozhodně to nebylo lehké. Člověk se tak bojí prohry, že se radši do žádného takového vyjednávání o platu nepustí a řekne si „vždyť se tak špatně nemám“. Nejvíc mi pomohlo, že jsem si zašel na několik pohovorů a tam dostal několik nabídek. Ale jelikož jsem  věrný svému zaměstnavateli a nechtěl jsem používat žádné podpásovky v podobě toho, kolik mi kde nabídli, tak jsem o tom nikomu neřekl. Ale sám pro sebe jsem věděl, že se můžu v podstatě kdykoliv zvednout a jít někam jinam, kde na mě čekají. To mi umožnilo nepřistoupit na žádné povídačky o firemních směrnicích na přidávání platu atd. Potvrdilo se to, že když šéf chce, tak může.

Jiří: „Udělal jsem šéfovi prezentaci, proč by mi měl přidat“

Možná nebudu úplně super vzorek, protože jako recruitera mne „živí“ vyjednávání o nabídkách pro nové zaměstnance, ale nikoli už o přidávání. Já na to šel ve svém případě takto. Bral jsem v potaz tvrdá data, tedy délku praxe ve firmě, v mém případě přes dva roky bez navýšení platu. Dále jsem vzal čísla České národní banky a Statistického úřadu, že každý rok dochází k průměrnému navýšení o čtyři až pět procent a v potaz jsem bral i oblast IT a HR, kde pracuji. Vzal jsem i tvrdá data o své práci (čísla která jsou doložitelná a značila úspěch). A vzal jsem i data o situaci v Brně - výši nájmů, cenu MHD, doložitelné náklady na život.

Pak jsem bral měkká data: přidání je motivační faktor a odměna za mou práci, je to zpětná vazba ze strany vedení, že jsou s námi spokojení, obliba práce, kolektivu a můj přínos pro něj. Vytvořil jsem normální prezentaci, kde jsem to vše ukázal svému nadřízenému. Bavili jsme se na rovinu a upřímně, jak je to u nás běžné. Nadřízený vše plně chápal, bohužel žádný finální termín, kdy se tak stane, nepadl.

To samé jsem opakoval i naší nadřízené z USA, když tu byla na návštěvě. Výsledek je bohužel stále na nule. Situace je o to těžší, že mě má práce neskutečně baví, já se tam každý den těším, nezažívám pocity a touhy zmizet, či si hledat něco jiného. Na druhou stranu asi budu muset o tom začít přemýšlet, protože není možné nedostat po dvou a půl letech přidáno a přitom za ty tři roky by měl být plat plus mínus o 10 procent vyšší. Navíc když jsme úspěšná americká firma, daří se nám, my osobně nabíráme do Brna neskutečné množství lidí, naše práce má úspěchy. Ale kohoutek je stále zavřený.

Andrea: „Zkušební dobu jsem zvládla na jedničku“

Jsem placená od hodiny, navíc za studentské peníze, protože ještě studuji. V současném zaměstnání (online marketingová agentura) jsem se ze 100 Kč na hodinu za pár měsíců vyhoupla na 150 Kč. O přidání jsem si řekla ve chvíli, kdy mi uplynula zkušební doba, kterou jsem podle slov svého šéfa zvládla na jedničku.

Sama si myslím, že odvádím práci dobře, baví mě a chodím sem ráda. Na druhou stranu je dobré být motivovaný, protože si sama myslím, že pak pracuji lépe a s větší chutí. Myslím, že pokud si zaměstnanec sám umí o peníze říci, ukáže tím, že si sám cení své práce a chce pracovat ještě lépe a posouvat se. Je to jakési dobré znamení pro šéfa, který může požadavek splnit anebo jeho splnění podmínit nějakým úkolem nebo nastavením určitého cíle.

V neposlední řadě si myslím, že je studentská práce často podceňovaná, pracovala jsem několik let v advokacii, kde jsme pracovali od rána do večera, až se z nás kouřilo, a mzdové podmínky byly k pláči. Myslím, že je důležité, aby se člověk uměl ocenit a nebál se žádat to, na co si myslí, že má.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].