Janov rok poté: bez viníků, ale se sborníkem

18. října a 17. listopadu loňského roku se na litvínovské sídliště hlídané kordóny policistů obrněnými vozy s vodními děly snaží vniknout několik stovek zakuklených neonacistů. Pochod je oficiálně pořádán hnutím Autonomních nacionalistů a Dělnická strana, jejíž předseda Tomáš Vandas chlapce a děvčata nejprve rozohnil svým xenofobním projevem na litvínovském náměstí, si tak nad agresí svých příznivců myje ruce. I když vzduchem létají lahve z blízkých popelnic, kameny a vše, co jde jen trochu použít jako zbraně v pouličním boji, místní neromští obyvatelé neonacisty otevřeně podporují. Tu se otevřou dveře do vchodu, aby se chlapci mohli schovat před vodním dělem, tam se poskytne občerstvení nebo rada, kudy proběhnout, a dostat se tak na kobylku romským sousedům.

Druhý den se české deníky plní slovy o litvínovské válce, řeži, největších nepokojích od roku 1989. Zároveň se uznává, že Janov, jenž funguje pro majitele lukrativních domů v Praze a jinde už několik let jako odkladiště problémových romských nájemníků, není příjemným místem k životu. Vláda slibuje peníze na sociální pracovníky a revitalizaci sídliště, ministr vnitra Ivan Langer dopadení a potrestání rasistických útočníků.

Rok poté se na veřejném zasedání v Senátu suše konstatuje, že obviněn nebyl nikdo. Přednášející aktivisté, politologové, lidé z neziskových organizací do poslední chvíle doufali, že dosáhnou slibu přezkoumání kauzy ze strany členů horní komory. V publiku však sedí pouze tři senátoři a zbývající osazenstvo patří mezi ty bez politické moci, jež situaci na české krajně pravicové scéně stejně dobře znají , tedy aktivisty, politology, lidi z neziskových organizací… Nabízí se otázka, k čemu to celé bylo? Kuloáry se rychle šíří odpověď – vydá se z toho sborník!