úterý 8. 11. 2016

Americké volby

Do finále amerických voleb zbývají už jenom hodiny. Sledujte s námi souboj o křeslo amerického prezidenta.

O čem letošní volby vlastně jsou, vynecháme-li tedy, že se jedná o střet dvou naprosto protichůdných osobností? O programu se toho moc nenamluvilo, rozhodně ne v detailech, jako tomu bývalo dříve. Zkusme se ale postupně podívat alespoň na některé body.

Z pohledu střední Evropy nás asi nejvíc zajímá, jakou nabízejí prezidentští kandidáti zahraniční politiku. Hillary Clinton je bývalá ministryně zahraničí v Obamově administrativě. Má podíl na dohodě s Íránem, patřila k “jestřábímu” křídlu vlády, které prezidenta přemlouvalo, aby se zapojil svržení Kaddáfího v Libyi, a v otázce Sýrie zastávala tvrdší stanoviska než její prezidentský šéf - mluvila o nutnosti prosadit bezletovou zónu.

Potenciálně první žena v prezidentském úřadě má také mrazivé vztahy s Kremlem, který dokonce podezírá ze snahy ovlivnit výsledky voleb. Z našeho pohledu je v každém případě tradičnější americký politik než Obama, který poprvé v dějinách neměl žádné osobní a emocionální vazby na Evropu; vyrůstal ostatně částečně na havajských ostrovech a částečně v Indonésii.

Donald Trump vidí svět dost opačně, především Vladimir Putin v něm zjevně vzbuzuje obdiv a úctu. Republikánský kandidát také odmítl potvrdit, že by poskytl pomoc všem členským zemím NATO v případě napadení ze strany Moskvy - zdá se, že pomoc podmiňuje plněním zbrojních závazků ze strany jednotlivých zemí.

Trump vůbec hodlá omezit americkou účast na světovém dění, chce přepsat smlouvu s Íránem, přepsat nebo zrušit platné obchodní dohody, označit Čínu za měnového manipulátora a odříznout USA od Mexika zdí. Jeho prohlášení většinou nejsou příliš detailní, takže nevíme, jak přesně hodlá například íránskou dohodu otevřít a co by v ní rád změnil. Islámský stát každopádně plánuje “rozbombardovat na sr…”, muslimské teroristy hodlá mučit a jejich rodiny povraždit (to jsou autentická prohlášení).

I Hillary Clinton je nicméně v otevřenosti ke světu opatrnější, než bylo dosud zvykem. Ač sama podporovala dohodu o volném obchodu s asijskými zeměmi TPP, během kampaně ji začala kritizovat a distancovala se od ní. Hodně expertů má však podezření, že Clinton nechuť ke globalizaci spíš hraje, než cítí.

Celkově se dá čekat, že prezidentka Clinton by byla dosti podobná současnému šéfovi Bílého domu, snad občas trochu ostřejší a s větším pochopením pro tradiční spojence v Evropě i na Blízkém východě včetně Izraele. Prezident Trump by znamenal zásadní a velmi nevyzpytatelný obrat - aspoň pokud by dělal to, co říká, že dělat chce.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Celia Vargas patří k těm, kteří rozhodnou americké volby. Tedy rozhodnou je samozřejmě všichni, kteří hlasují,  ale na některé se pozornost upírá více než na jiné. První zprávy hovoří o překvapivě vysoké účasti voličů a ze všeho nejvíce ční právě nečekaně vysoký zájem Hispánců. List The New York Times přinesl nedávno reportáž o životě jejich komunity v Las Vegas.

Celia je sedmapadesátiletá Američanka, původem ovšem ze Salvadoru. Do Spojených států se dostala nelegálně, v dřevěné bedně na korbě náklaďáku. Za cestu zaplatila prodejem majetku a v Salvadoru nechala v péči rodiny své děti. Do země dorazila občanská válka, manžel, řidič autobusu, zahynul při výbuch bomby.

Reklama
Reklama

Celia dělala ledacos, pracovala jako uklízečka, roznášela noviny, šila v textilní továrně, hlídal děti, vařila. Požádala o povolení k pobytu, přestěhovala do Spojených států své potomky, znovu se vdala, rozvedla, získala občanství. Vdala. S manželem se přestěhovali do Las Vegas, narodilo se jim dítě. Pak manžela, který byl v USA díky politickému azylu, dvakrát chytila policie řídit pod vlivem zakázaných látek a po dlouhých tahanicích byl deportován ze země. Když to Celia vypráví, utírá si oči a ukazuje složky papírů mapujících pokusy spojit rodinu zase dohromady.

Reportáž je drtivé i povznášející čtení. Pořád se opakuje slovo práce. Pracovat pracovat pracovat. Vláda se o nám starat nemá, musíme se postarat sami o sebe. Musíme pracovat. Celia maká jako pokojská v hotelu. Má problémy se zády, podstoupila operaci kvůli rakovině prsu, kvůli mizerné zdravotní pojistce nasekala dluh ve výši 17 000 dolarů.

Na hrudi nosí dva odznáčky odborových organizací, které ovšem v jejím hotelu zatím nefungují, protože hotel nepodepsal s odboráři příslušné kontrakty. Je to nelegální, hotel je povinen vyjednávat ve chvíli, kdy určité procento zaměstnanců projeví zájem, jenže hotel na to kašle. Celia má kvůli tomu nižší plat i horší podmínky a patří k zaměstnancům, kteří se na agitaci ohledně odborářského členství podíleli - The New York Times popisují, jak se petice předávaly potají na toaletách a strkaly do kapes na parkovišti.

V jednu chvíli hrozil Celii vyhazov, pak ji hotel z obav před oplétačkami raději vzal zase zpátky. Článek má hezkou pointu: teprve v posledních řádcích vám dojde, komu hotel patří. „Za chvíli míří k dalším dveřím, další pokojská uklízí pokoj prezidentského kandidáta, jehož jméno je na županech, které skládá. Jméno je také na prázdných lahvích od vína, které sbírá, a na visačce, kterou nosí na hrudi. Prodává mu svoji práci, ale ne svůj volební hlas.“

Donald Trump slibuje svým voličům, že jim vrátí „jejich“ Ameriku a že za ně všechno potřebné zařídí. Celia patří do kategorie lidí, na které se tenhle slib nevztahuje - a která, alespoň podle toho, jak svůj pohled na život popisuje novinářům ze slovutného deníku, ani snad nic takového nechce. Fronty těchto Američanů na Floridě, v Arizoně nebo právě v Nevadě budou letos klíčové.

Reklama
Reklama