Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Agenda

Odchod nemusí být nejlepší způsobem protestu

Denní menu: Výběr textů ze světových médií

Extinction Rebellion
Extinction Rebellion, Tate Modern, Londýn 27. dubna; ilustrační foto • Autor: REUTERS

Odejít jinam, protestovat, nebo tiše čekat na lepší časy. |Aneb co můžeme dělat, když se věci začnou měnit k horšímu. Na to odpovídá ve svém pravidelném sloupku pro Financial Times hledá odpověď novinář Tim Harford.

„V jakémkoli ekonomickém, společenském či politickém systému jsou lidé, jejich firmy i organizace obecně vystaveni výpadkům rozumného, zákony dodržujícího, čestného a jinak funkčního chování,“ napsal před 50 lety německo-americký ekonom Albert Hirschman v první větě své knihy Odchod, protest a loajalita. Dílo se zabývalo otázkou, jak dáváme najevo nespokojenost s těmito lapsy: Odejdeme? Protestujeme? Tiše trpíme? A jestli má naše nespokojenost nějaký dopad.

Reklama
Reklama

Protože právě žijeme v časech, kdy se rozumného, zákonů dbalého a čestného chování zdá být nedostatek, mohou mít  Hirschmanovy nálezy bez pochyb i praktický význam. „Instinkt ekonoma zvyklého na zkoumání konkurenčních trhů velí považovat odchod za nejpřímočařejší a nejmocnější druh protestu,“ píše Harford. Když se nám nelíbí nějaký produkt nebo jeho cena, koupíme jiné zboží kdekoli jinde. Alternativou odchodu je „pozvednutí hlasu“. Stěžujeme si - ať už reptáním doma v kuchyni, nebo házením Molotovových koktejlů v pouličních nepokojích.

Ve spoustě aspektů je odchod dnes snadnější než kdy v minulosti. Přinejmenším pro občany Západu: v USA mohou občané velmi snadno zmizet z nevyhovujících poměrů na druhý konec země, v Evropské unii se mohou přestěhovat do jiného státu. Máme nekonečné možnosti výběru zábavy, zboží, zpravodajských zdrojů, politických hnutí… Dveře „jinam“ jsou vždycky blízko po ruce. A přece - jak píše Harford -  se velká část veřejnosti cítí být uvězněna v pasti. Ano, je samozřejmě možné odejít z Facebooku a přestat používat Google, ale rozhodně to není tak snadné jako přejít na jinou značku zubní pasty. Stejně tak v politice je samozřejmě možné volit pokaždé jiná hnutí z široké nabídky, ale věci se přitom dál zdají zakleté v nehybnosti.

Co se to děje? Hirschman situaci vysvětluje modelovým příkladem železnice v Nigerii v 60. letech. Tam navzdory bídným cestám a nekonečné pouti z arašídových farem na severu země do tisíc kilometrů vzdálených přístavů hladce zvítězily náklaďáky nad existující železnou dráhou. A vysvětlení proč se tak stalo, je inspirativní.

Člověk by čekal, že když pěstitelé ořechů přejdou z vlaků na nákladní automobilovou dopravu, železnice bude na jejich odchod nucena nějak reagovat. Ale, jak objevil Hirschman, opak byl pravdou: nigerijská železnice byla řízená a dotovaná státem, takže odchod pro její šéfy a zaměstnance nepředstavoval žádnou hrozbu. Tou by naproti tomu určitě byl protest ve formě stížností naštvaných pasažérů a jejich tlaku na vládu. Ale pasažéři se na „pozvednutí hlasu“ vykašlali a prostě odešli.

Jak upozorňuje Harford, většinou máme tendenci vidět „odchod“ a „hlas“ jako navzájem se doplňující formy protestní reakce. Zkušenost každého nespokojeného zákazníka mobilních operátorů je jasná: vaše stížnost bude určitě braná vážněji, pokud ji můžete doprovodit věrohodnou hrozbou odchodu. Ale někdy to neplatí, a odchod naopak umlčuje protest. Nejvíc je to vidět na případech, kdy nejde o prostou a pouhou stížnost, ale kdy věc vyžaduje delší, časově i energeticky náročnější angažmá - docházku na nějaká jednání, argumenty, dopisy, vytrvalost.

Když máte jinou možnost, jak pro sebe věc vyřešit, pak se do takových štrapácí nepouštíte. Příkladem v českých podmínkách může být nevalný stav zdejšího vzdělávacího systému, který ti z principu zřejmě nejaktivnější a asi i nejvlivnější rodiče nechali svému osudu, protože mají pro své děti možnost individuálního úniku, třeba na osmiletá gymnázia a k různým zdejším zkratkám „pro nadané“.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Ivan Lamper

editor

Ivan Lamper
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte