“Ne. Prožila jsem krásný život.” Těmito slovy mi mecenáška umění Meda Mládková odpověděla nedlouho před svými pětadevadesátými narozeninami na otázku, jestli se bojí smrti. V rozhovoru jsme pokračovali. Pracoval jsem zrovna na životopisné knize o ní, mimo jiné mě proto zajímalo, jak v tak vysokém věku o smrti přemýšlí. “V křesťanského Boha přímo nevěřím, věřím však, že něco nad námi existuje. Něco, co dává pozemským věcem a našim životům řád a smysl. Často se také v duchu obracím k mému muži Janovi a povídám si s ním a říkám si, co by asi pověděl na to, jak si tu po jeho smrti bez něj počínám,” řekla na otázku, jestli věří v Boha, reinkarnaci, nebo je přesvědčená, že smrtí všechno končí. A pokračovala tak, jak to pro ni bylo typické: “Myslím, že by řekl: Medinko, děláš to dobře.” Tato slova můžeme zopakovat i nad zprávou, že zemřela v úterý nad ránem ve věku sto dvou let.
Byla sebevědomá, reagující bez známky jediného zaváhání. Na rozdíl od řady jiných lidí ale nešlo o plané vychloubání. Meda Mládková se měla právo pochválit: mimo hranice rodného Československa se prosadila stejně významně jako další nedávno zemřelá česká rodačka, pozdější ministryně zahraničí USA Madeleine Albright.
Ve washingtonském Georgetownu, v domě, kde Mládková prožila velký kus emigrace před komunistickou totalitou, ostatně bydlely od sebe jen několik ulic. A tehdy ještě ne tolik známá profesorka Georgetownské univerzity byla v salónu u své starší kamarádky častou návštěvnicí. Účastnila se zde debat a dýchánků, které Mládkovi pořádali. Scházela se u nich zajímavá společnost: od finančníka George Sorose přes umělce po legendárního diplomata a dalšího amerického ministra zahraničí Henryho Kissingera.
Přečtěte si více k tématu
Čtěte také: Cesta paní Medy
Mládkovi v Americe přitahovali: Jan byl úspěšný ekonom, jeden z ředitelů Mezinárodního měnového fondu, Meda mluvila zapáleně o umění, kterému už jako mladá propadla. Byli zábavní i svými protikladnými náturami: on byl spíše chladný, decentní, uměřený, zatímco ona rtuťovitá, výbušná, věčně chtěla po sobě a svém okolí víc. Mnohým to nepochybně dost lezlo na nervy, ale právě díky téhle vytrvalosti až urputnosti Mládková ve velkém světě nezapadla; navíc v době, která tomu u žen příliš nepřála.
Obecně vešla ve známost jako propagátorka jednoho z prvních světových modernistů Františka Kupky: jeho obrazy naplnily Museum Kampa, které po smrti manžela a po návratu do vlasti vybudovala. Ale pro mě vždy vyčnívala ještě něčím jiným. Za normalizace jezdila do Československa a skupovala obrazy a sochy komunisty zapovězených, nebo minimálně upozaděných umělců. Kromě kritiky je pro každého tvůrce důležité i uznání, respekt, povšimnutí, empatie. To vše jim Meda Mládková nákupy jejich děl dodávala - díky ní netvořili do zdi, měli důvod pracovat dál.
“Můj život by byl zřejmě úplně jiný, kdybych měla děti. Tím, že jsme je s manželem neměli, jsem veškerou svoji energii a lásku mohla napřít jinam. Do umění. Mě navíc vždycky vzrušovalo překonávat překážky, které se zdály nepřekonatelné. S každou další úspěšně zdolanou jsem se cítila sebejistější,” řekla mi, když jsem se zajímal, kde na to vše brala energii.
Řadu z nás sužují úzkosti, nejistoty. I Medy Mládkové jsem se proto ptal, jestli se nikdy nebála, necítila ztracená, nepochybovala o tom, co dělá. “Ne tak, abych to vzdala,” odvětila mi. Tohle na ní bylo snad vůbec nejnakažlivější: jít si za svým a nikdy to nevzdat.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
