Evropa musí pomoci Turecku s uprchlíky navzdory Erdoganovu vydírání

Z Řecka přicházejí dramatické obrazy. Vyzbrojení vojáci stojí v pozoru u pozemní hranice s Tureckem, kterou brání proti tisícům utečenců včetně žen a dětí. Mladí muži, kteří chtějí hranici překročit, házejí kameny, řečtí strážci jim odpovídají gumovými projektily a slzným plynem. Klidnější není situace ani na moři mezi Tureckem a řeckými ostrovy Lesbos a Kos. Řecká i turecká pobřežní stráž zveřejnily videa, která očerňovala chování druhé strany, a nešlo je nezávislé ověřit: na jednom z nich se posádka řeckého plavidla snaží vytlačit gumový člun s migranty pryč do tureckých vod, na druhém videu turecká pobřežní stráž doprovází a chrání člun s migranty směrem do řeckých vod. Jsou to obrazy, kterým se chtěla Evropa vyhnout během uprchlické krize roku 2015: ukazují náš kontinent jako pevnost, která v zájmu ochrany hranic porušuje mezinárodní pravidla.

1. Příčinou aktuální eskalace je dění na severozápadě Sýrie. Před třemi měsíci tam syrská armáda a ruské letectvo spustily ofenzivu proti poslední vzpurné oblasti, provincii Idlíb, kterou poslední tři roky kontrolují džihádisté. Na 950 tisíc uprchlíků, v naprosté většině žen a dětí, podle OSN před bombardováním a Asadovými jednotkami uteklo směrem k turecké hranici. Dál nemohou; hranice je utěsněná zdí a ozbrojenou tureckou stráží. Pokud však syrská armáda celé území Idlíbu ovládne, bude velmi těžké zabránit obří “uprchlické vlně” do Turecka. Text o tom, jak se v Idlíbu vmanévrovalo Turecko do slepé uličky, najdete v aktuálním tištěném Respektupod titulkem Krvavé finále.

2. Turecko momentálně hostí nejvíce uprchlíků na světě. Oficiálně 3,6 milionu Syřanů (skutečné číslo bude větší) a další stovky tisíc Afghánců a Íránců. Zpočátku byla turecká vláda i společnost k běžencům relativně vstřícná, to se však v poslední době výrazně změnilo. Turecko se propadlo do ekonomické krize, veřejnost za nedostatek pracovních míst a horší veřejné služby viní právě Syřany. Turecko v podstatě zažívá podobný odpor proti uprchlíkům, jaký známe z Evropy. Populistický vladař Erdogan na tuto veřejnou náladu reaguje: přístup vůči Syřanům zpřísnil a dobře ví, jak by mu příchod dalších stovek tisíc zoufalých lidí ze Sýrie uškodil. Turecká opozice jeho neúspěšnou politiku v Sýrii i přijímání uprchlíků tvrdě kritizuje.

3. V této situaci se turecký prezident rozhodl použít uprchlíky jako zbraň: vypravil je autobusy k hranicím s Řeckem a nebránil jim v dalším postupu. Přestává tak platit - Uvidíme, zda jen krátkodobě, nebo natrvalo - migrační dohoda mezi EU a Tureckem, které od března 2016 utěsnila balkánskou migrační trasu a dramaticky snížila počet utonulých v Egejském moři.  Turecko dosud dělalo “černou práci” za Evropu: za hraniční zdí v Idlíbu drželo běžence a nepouštělo je dál, v Turecku dalo domov třikrát většímu počtu Syřanů než mnohem větší a bohatší Evropa. “Nyní si musí Evropa vzít svůj díl,” říká Recep Erdogan.

4. Turecký vladař “otevřením bran uprchlíkům” hrozil častokrát, ale v posledku to nebylo v jeho zájmu. Nyní svůj kalkul přehodnotil a chce tím získat od západních spojenců ústupky. Dosahuje však pravého opaku. EU je zatím solidární vůči Řecku, jež navštívila šéfka Evropské komise Ursula von der Leyen. Holandský premiér Mark Rutte, jeden z tvůrců migrační dohody s Tureckem, prohlásil, že Evropa nebude vyjednávat s nožem o krku. A Angela Merkel řekla, že sice rozumí tomu, když Turecko požaduje od Evropy více pomoci, ale “není akceptovatelné” řešit problém zneužíváním uprchlíků. Erdogan tedy dál ztrácí již tak nízké sympatie u evropské veřejnosti – a bude stále těžší přesvědčit ji o tom, že by EU měla Turecku více pomoct.

5. A Evropa by Turecku pomoci měla, například finančně. EU se v migrační dohodě z roku 2016 zavázala poslat do Turecka šest miliard eur, které zemi pomohou s péčí o uprchlíky. Díky těmto penězům chodí přes půl milionu syrských dětí do tureckých škol, chudí Syřané dostávají základní sociální dávky a v zemi rostou nemocnice, které pomáhají přetíženému tureckému zdravotnímu systému. I díky těmto penězům zůstalo 99 procent Syřanů v minulých letech v Turecku a velká část tam zapustila kořeny. Je to ukázkový případ prevence migrace, pomoci v místě krize. Jenže finanční rámec této finanční pomoci končí v roce 2020 a EU zatím Turecku neslíbila konkrétní pokračování. K tomu by nyní mělo dojít - Erdoganově nezodpovědné politice navzdory. Tato finanční podpora pomáhá Syřanům v integraci v nové zemi, hostitelskému Turecku se zvládáním obrovské zátěže, a tím v důsledku i evropským zájmům.

6. Zatím je počet nových běženců u řecko-turecké hranice docela přehledný, zřejmě se pohybuje mezi 10 a 15 tisíci. I když k dohodě Unie s Tureckem nedojde a běženci budou dál ve větším počtu proudit k hranici, nejspíše se situace z roku 2015 nebude opakovat. Všichni evropští lídři včetně německé kancléřky opakují, že rok 2015 byl výjimečný. Vědí, že by opakování tehdejší situace dále posílilo nacionalisty, odpůrce EU a extremisty. Letošní riziko je jiného druhu - a to faktický kolaps konvencí na ochranu uprchlíků, které vznikly z lekce druhé světové války. V Řecku nyní jde vidět, co to konkrétně znamená: vláda v Aténách přestává na měsíc přijímat jakékoliv žádosti o azyl. Každý, kdo překročí pozemní hranici z Turecka, je považován za nelegálního migranta. Nesmí podat žádost o azyl a čeká jej ve zrychleném soudním zřízení vězení na tři a více let. Říká, že uchrání hranici za jakoukoli cenu, a dává těmto slovům váhu pořádáním vojenského cvičení. V podstatě koná tak, jak to už v roce 2015 chtěli Viktor Orbán a jemu podobní nacionalisté. V sázce je, že tento stav bude trvalý – stejně jako porušení mezinárodních konvencí Evropany, kteří na ně doposud vždy nejvíc apelovali.

7. Tragický zůstává osud stovek tisíc běženců, kteří ve stanech, autech, pod stromy, v ruinách přespávají v Sýrii u turecké hranice. Často před Asadem utekli z jiných částí země a po traumatech války už nechtějí žít pod jeho vládou, bojí se tvrdé odplaty za své opoziční aktivity či sympatie. Asad a Rusko již roky opakují, že chtějí celé území Sýrie dobýt zpět. Co pak s těmito civilisty bude? Turecko se nyní pokouší o vojenské řešení jejich situace: 1. března oznámilo masivní ofenzivu proti syrské armádě, a snaží se tak trvale ubránit kus území, kde budou moci Syřané žít. EU musí vyřešit dvě zásadní otázky: Bude Turecku v ochraně tohoto území pomáhat, a případně jak? Zvýší masivně humanitární pomoc proudící do této oblasti, kde jsou ovšem kromě turecké armády nejsilnějším skupinou džihádisté? Nebo se pokusí vyjednat s Asadem záruky pro tyto utečence; s tím rizikem, že je v terénu nebude moci prosadit? Nebo mezinárodní společenství uspořádá konferenci, na které osud ztroskotanců v Idlíbu vyřeší podobně, jako se tu světu povedlo (samozřejmě v jiném kontextu) koncem 70. let s pomocí uprchlíkům z Vietnamu?