ČNB překvapila, zvedá úroky na 2,75 procenta. Je to hodně, nebo málo?

Centrální banka překvapila a výrazně zvedla svoji hlavní úrokovou sazbu. Úrok, za který přijímá vklady ostatních bank a který je považován za hlavní vodítko pro cenu peněz v celé ekonomice, zvýšila z 1,5 na 2,75 procenta. Obvykle se přitom s úroky hýbe jen o čtvrt bodu, jde tedy o velký jednorázový skok – nejvyšší za víc než dvacet let. Výsledkem nejspíš bude další zdražení hypoték a firemních úvěrů, dost možná také posílení koruny, což jde proti zájmu zdejších exportérů.

Vzhledem k vysoké inflaci se ale jedná o logický krok, který je na místě – stejně jako další zvyšování sazeb, které guvernér ČNB Jiří Rusnok avizoval pro nejbližší měsíce. I když řadu lidí nebo firem zvedání firem poškodí, platí to, čím banka svou politiku zdůvodňuje - tedy že větší celospolečenskou hodnotu má nerozkymácet zdejší zvyklosti stojící donedávna na kolektivní víře v nízkou inflaci.

Meziroční růst cen má podle nové prognózy ČNB přes zimu vyletět až na sedm procent. Centrální banka má dlouhodobě za cíl držet ho na úrovni kolem dvou procent, stávající vývoj se tedy začíná vymykat kontrole. Ceny rostou z mnoha důvodů, z velké části kvůli vnějším faktorům, jako je růst cen energií a stavebních materiálů nebo zadrhávání globálních dodavatelských řetězců a s tím spojené zdražování nedostatkového zboží.

Boj s těmito cenami zdejší centrální banka nemá šanci vyhrát, nicméně její počínání směřuje jinam. A sice k tomu, že při zdražování na úrovni sedmi procent by instituci i její cíle mohli brzy Češi přestat brát vážně (částečně se to už možná děje) a začnou vnímat zdražování jako normál, který tu zůstane delší dobu. V řeči centrálních bankéřů se tomu říká ukotvit inflační očekávání, a právě o to nyní ČNB usiluje, byť za cenu dílčích obětí v některých částech ekonomiky.

„V tuto chvíli vidíme optimum v tom, že i za cenu určitého ochlazení ekonomiky přineseme v rozumném čase stabilitu a ukotvení inflačních očekávání,“ říká Rusnok jako argument, proč v době všeobecného zdražování přikročit navrch k zdražování peněz.

Stojí za to připomenout, že jedním z důvodů vyšší inflace – byť spolu s mnoha dalšími – je i nehospodárná politika končící vlády. Ta udělala z vysokých schodků státního rozpočtu nikoli jednorázovou pomoc proti pandemii, ale nový normál v podobě pumpování peněz do ekonomiky na dluh, který se teď bude těžko odbourávat.

Úroky – tedy cena peněz – jsou v ekonomice hlavním nástrojem, jak růst cen brzdit. Tlumí tendence k zadlužování a tvorbu nových bankovních úvěrů, zvýhodňují spoření na úkor spotřeby (byť na spořících vkladech mají české banky s úročením zatím co dohánět) a tím i další roztáčení inflační spirály. Kdo refinancuje hypotéku, bude muset proti zvyklostem z nedávné doby výrazně připlatit, na druhou stranu menší dostupnost úvěrů může přispět k tomu, že samy ceny bytů nepoletí už tolik nahoru.

Pochopení pro to, co ČNB dělá, lze najít i v tom, že její hlavní sazba je stále pod úrovní inflace a v dlouhodobém měřítku není úrok kolem tří procent nic extrémního. Doba pro finální soud však přijde za rok až rok a půl, kdy se má dopad nynějších kroků dostavit a kdy centrální banka slibuje návrat inflace k dvěma procentům – respektive do pásma od jednoho do tří procent, kde se dlouhodobě snaží ceny udržet. K tomu má dojít podle nejnovějších slibů na přelomu let 2023 a 2024.