Mezi mlokem, člověkem a květinkou

„Chtěl bych zde promluvit ve prospěch Přírody, ve prospěch absolutní svobody a divokosti na rozdíl od pouhé občanské svobody a kultury, a pohlížet na člověka spíše jako na obyvatele či nedílnou součást Přírody než jako na člena společnosti. Chci učinit radikální prohlášení, pokud možno důrazné, neboť zastánců civilizace je dost.“

„Kur má rád hrášek, ale ne ten, co s ním jde do kotlíku.“
(Henry David Thoreau: Toulky přírodou)

Když v noci vystoupáte po točitých schodech na vrchol věže meteorologické observatoře na Milešovce, otevře se před vámi neutěšený výhled. Vrcholy vyhaslých vulkánů Českého středohoří tvoří jen úzkou linii ponořenou do pokojné tmy, hned za ní se ale až k horizontu rozkládají pole jasně osvětlených měst, vesnic, elektráren a hnědouhelných dolů, které pokrývají terén jako koberec řeřavého uhlí. Spálená země. Tam už jakoby noc ani nebyla.

Při tom pohledu člověku dojde, v jaké míře je česká krajina zastavěná, že volnou krajinu už najde jen v nejstřeženějších zónách národních parků a když se chce vydat na celodenní potulku, téměř nikdy neujde víc než pět kilometrů, než narazí na nějakou vesnici, městečko nebo musí přinejmenším překročit nějakou silnici, která se ozývá už dlouho před tím hukotem aut - ostatně ten doléhá někdy i sem na vrchol. To když ho na kopec od nedaleké rozestavěné dálnice zanáší jihovýchodní vítr.

Po přechodu studené fronty, kdy se vyčistí vzduch, je z Milešovky vidět sedmdesát kilometrů i dál. Dávno jsou ale časy, kdy sem pravidelně šplhal geograf a biolog Alexander Humboldt a prohlašoval výhled z tohoto vrcholu za třetí nejkrásnější v Evropě. To snad ještě trochu platí pro jižní a jihozápadní stranu, kde Středohoří přechází v Lounskou pahorkatinu. Výhled na západ ale hyzdí hnědouhelný důl poblíž Bíliny a za ním komíny chemičky v Litvínově a Chomutově, na sever zase panorama kazí výhled síliště v Teplicích a Ústí nad Labem. A o dálnici vinoucí se sem od Prahy už byla řeč.

Sledovat v takovém okolí a myšlenkovém rozpoložení výroky a kroky Pavla Drobila, ministra životního prostředí, který „dýchá za český průmysl“, je poněkud pochmurné. Kam člověka přivedl přístup ve smyslu jeho slov, že „člověk není nad mlokem nebo květinkou“, lze pochopit právě tady. Vůbec je podivné, jak rychle jsme zapomněli na to, jak českou krajinu zničil a otrávil bolševický průmysl, migrace lososů zastavily jezy a posnídat kapra vytaženého z Labe se téměř rovnalo sebevraždě.

Slovo ekologie nebo ochrana životního prostředí v poslední době spoustu lidí dráždí a působí na ně protivně. I český premiér Petr Nečas, který si zakládá na své slušnosti a Mirku Topolánkovi vyčítal silné výroky typu „noc dlouhých nožů“, mluví o odbornících na ministerstvu životního prostředí jako o „zelené guerille“. Proč potom nemluví i o „energetické guerille“ nebo „betonářské guerille“ nebo „guerille stavařské“?

Možná je to proto, že se ekologie v myšlení Pavla Drobila, Petra Nečase a podobných lidí smrskává na černobílé diskuse o globálním oteplování a ochraně ohrožených živočichů, jakým je třeba právě mlok. Jazykový kořen slova ekologie ale vychází z řeckého „oikos“, domov, a tak pod sebe ve svém původním významu nezahrnuje jen divokou přírodu, ale dobré životní prostředí vůbec. „Zelené myšlení“ tedy neznamená myšlení na úkor člověka, ale naopak směřuje k jeho přirozenosti, která se v betonu a asfaltu rozpouští a ztrácí.

Možná by Pavlu Drobilovi svědčilo přečíst si namísto knihy Václava Klause, který si plete počasí s klimatem a meteorologii s klimatologií, eseje Henry Davida Thoreaua Toulky přírodou, které nedávno vydalo nakladatelství Paseka. Píše se tu například toto:

„Když dojde k vyčerpání humusu a národ je nucen vytvořit hnůj z kostí svých otců, lze od něho očekávat jen málo. Pak je básník živ pouze ze svého nadbytečného tuku a filosof se vrhá na vlastní morek.“