Proč ODS prohraje volby

Zkuste si to představit: těsně před hlasováním o klíčové reformě zdravotnictví si americký prezident Barack Obama zbalí kufry a odjede mimo Washington. Hlasy na prosazení zákona mu v tu chvíli v Kongresu i Senátu stále chybí, ale což, ono se to přece nějak samo vyřeší… Nejen že by se to nevyřešilo, ale ještě by ho voliči i jeho strana vzápětí vynesli z Bílého domu v zubech.

Politika nikdo nenutí stoupnout si do čela strany. Je to náročná a stresující práce, kde vás otloukají ze všech stran. Na druhé misce vah je ale úžasná šance prosadit svoji politickou vizi, modernizovat zemi, inspirovat její občany. Jisté je, že když už se člověk jednou rozhodne být předsedou partaje, měl by jím být se vším všudy. Takže třeba když se projednává nějaký důležitý zákon – řekněme státní rozpočet – dává logiku, že by měl být u toho.

Jednak tím dává oporu svým spolustraníkům (kteří se ho s ním snaží protlačit), jednak je prostě předseda jakékoliv partaje při složitých politických vyjednáváních v podstatě nenahraditelný. S ostatními šéfy stran má totiž většinou nadstandardní vztahy (nerovná se přátelské), které mu můžou čas od času pomoct prosadit více z politického programu nebo své vize.

Mirek Topolánek se minulý týden setkal v Miami s kubánskými disidenty. Skvělé! Nějak ale nerozumím tomu, proč to udělal zrovna minulý týden. ODS působila v rozpočtových jednáních bez předsedy dezorientovaně, nikdo jí jasně nevedl, neudával směr. Výsledek – totální zmatek. Část straníků byla pro podporu rozpočtu, část proti, část je teď pro odchod z Fischerovy vlády, část ne. ODS nakonec boj o rozpočet prohrála.

Když jsem před časem viděl, jak občanští demokraté představovali ve dvacetičlenném sboru nasupených a vážných mužů svoji vizi na dalších dvacet let, říkal jsem si, že tuhle fotku by si měli dát straníci před oči, až budou analyzovat, proč prohráli volby. Stále to platí. Jen bych k tomu teď doplnil, aby si zároveň položili otázku, proč do svého čela zvolili člověka, který nepochopil, co znamená být lídrem.