Ve včerejší televizní „premiérské“ debatě přišla řeč i na ČEZ. Lídři Nečas a Paroubek voličům sdělili, že uvažují o prodeji části jeho akcií a chvíli mudrovali, jak velký by ten balík měl být. To hlavní ale, bohužel, i díky moderátorovi, opomenuli: je zřejmé, že ČEZ tu politikům stále víc přerůstá přes hlavu.
Zajímavou inspiraci v tomhle směru přeneslo poslední vydání The Economist: „I když je ČEZ nominálně řízený státem, mnoho lidí se domnívá, že moc směřuje opačným směrem: ze správní rady ČEZu do politiky.“ Ne že by tenhle postřeh byl kdovíjak novátorský, ale prestižní zahraniční titul alespoň znovu připomněl, co je jeden ze skutečně naléhavých problémů téhle země.
The Economist věnoval ČEZu článek s titulem Ne, pane ministře a mapuje v něm, jak politici ČEZu ustupují nebo jdou vyloženě na ruku (modernizace elektrárny Prunéřov); jak se bývalý zaměstnanci energetického gigantu propracovávají do státní správy, kde pak hájí zájmy bývalého zaměstnavatele; a hlavně, jak to deformuje zdejší kvalitu vládnutí.
Jak vypadá vládnutí „ČEZ made“ jsme plasticky mohli vidět minulý týden, kdy Hospodářské noviny přinesly zprávu, že společnost už zadala výrobu technologie pro méně účinnou verzi modernizace Prunéřova. A to i přesto, že o věci dosud nerozhodl stát, který může „malou“ modernizaci preferovanou ČEZem zatrhnout a naopak nutit firmu do větší. Ministerstvo životního prostředí, které má hájit veřejný zájem (co největší modernizaci elektrárny), ale proti postupu ČEZu nehnulo ani brvou. A v mlčení není zdaleka samo.
Politici „a lá“ Nečas a Paroubek se teď předhánění, kdo rychleji a víc zatočí s korupcí a klientelismem a bude lépe administrovat Česko. Dobrý lakmusový papírek, jak vážně myslí svoje slova, bude před volbami právě ČEZ a ochota lídrů zkrotit jeho nebezpečné bujení do politiky. Zatím v tomhle směru nepředvedli nic.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
