Riskantní hra

Po komunistických převratech v zemích východně od železné opony se na počátku roku 1948 také Československo ocitlo v politické krizi. Vláda kvůli sporům mezi Komunistickou stranou Československa (KSČ) a ostatními stranami nebyla schopna projednávat návrhy zákonů a hrnula je před sebou. Na zasedání 13. února kritizovali nekomunističtí ministři personální přesuny v bezpečnostních sborech, kterými KSČ upevňovala svůj vliv v policii. Vládní většina rozhodla, že ministr vnitra, komunista Václav Nosek, musí věci napravit. Jenže KSČ od té doby schůze sabotovala.

Aby na obstrukce upozornili, rozhodli se národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté, že ministři jejich stran podají 20. února demisi. Počítali s tím, že prezident Beneš demisi odmítne, veřejně tak vysloví demokratickým ministrům důvěru a ukáže na viníka krize. Přitom však podcenili dvě zásadní věci. Zaprvé: nezískali Benešovo jasné stanovisko, ačkoli hrozilo, že pokud prezident demisi přijme, předseda vlády Gottwald se pokusí sestavit nový, komunistům poslušný kabinet. Zadruhé: záměr neprojednali se sociálními demokraty, bez kterých neměli v parlamentu a ve vládě většinu. A KSČ už hrála vabank.

Překvapení sociální demokraté, kteří se s demokratickými stranami dohodli, že se na všem podstatném předem domluví, viděli v demisi podraz a manévr v předvolební kampani. Jejich naštvané vedení se rozhodlo od obou táborů distancovat a pokusilo se o velmi riskantní hru, z níž měla ČSSD vzejít jako jediná zodpovědná politická strana. To by jí pomohlo ve volbách a vyvrátilo pověsti o její slabosti vůči KSČ.

Proč se ale nekomunistické strany bály s ČSSD předem o demisi mluvit a v čem spočíval sociálnědemokratický plán?

Celý článek najdete v Respektu 07/2010.

Autor studuje historii a žurnalistiku na UK.