Půl na půl: laboratoř a Julie

„Nanomateriály, které testujeme, fungují na bázi uhlíku, druhého nejčastějšího prvku v těle,“ začíná s popisem svého tématu čerstvá laureátka dvousettisícového stipendia firmy L’Oréal pro vědkyně do pětatřiceti let, molekulární bioložka Marie Kalbáčová (36). Než se stačí nadechnout k pokračování o medicínských perspektivách své práce, její jedenáctiměsíční dcerka Julie se hlasitě dožaduje pozornosti. „Ale ty jsi nějaká rozmrzelá, chceš papat?“ mění vědkyně bleskurychle diskurz a vytahuje přesnídávku.

Použití nanomateriálů pro tělní implantáty, jako jsou zubní náhrady či umělé klouby, může usnadnit jejich „soužití“ s tělem pacienta. A pokud se do hry vloží ještě atomy kyslíku, vodíku a proteiny, jsme na cestě nejen k revolučním „protézám“, ale i k implantátům schopným léčit. A právě pátrání po tom, které „materiály“ tyto užitečné vlastnosti mají, je posledních 5 let středobodem práce molekulární bioložky Kalbáčové a jejího týmu vědců z 1.lékařské fakulty pražské Univerzity Karlovy a ústavů Akademie Věd ČR.

Nic pro rodinu
„Měly jsme sedm nebo osm minut na představení své práce v angličtině. Porota je sice především odborná, sedí v ní ale i ředitel české pobočky L’Oréal pan Fabien, a ten je trochu jinak zaměřen,“ vzpomíná vědkyně na finále, do nějž postoupilo z dvaapadesáti kolegyň devět, získat stipendium však mohly pouze tři. „Rok od roku je to těžší, uchazeček je stále více, takže si toho opravdu cením,“ shrnuje své pocity Kalbáčová.

Podobně je to i se ženami v české vědě, které o sobě dávají stále více vědět a jejichž počet utěšeně roste, přesto pár překážek zůstává. „U nás v ústavu je snad 90 procent žen. O školce přidružené k pracovišti se mluvilo už mnohokrát, vše však nakonec ztroskotalo na nedostatku vhodných prostor a přísných směrnicích,“ říká.

Celý článek najdete v Respektu 26/2010