Kdo se bojí bublinek?

Česká vláda má ještě šanci vyvarovat se německých chyb.

Kdy přesně revoluce začne, Ulf Stumpe neví, ale tím, že revolta jednou přijde, si je úplně jist. „Minulý týden tady demonstrovalo více než tisíc lidí,“ říká. „A když firma Vattenfall přijde s prvními stroji, určitě to tady bouchne.“

S jednoduchými dřevěnými regály, černou koženou pohovkou, obrovskou palmou a fialovým kávovarem Stumpeova kancelář zrovna nevypadá jako ústředna světové revoluce. A ani sám Stumpe (29) neodpovídá představě revolučního vůdce. Za posledních pár let stihl tento tmavovlasý muž vystudovat veterinářství, úspěšně trénovat volejbalový tým, a dokonce se nechat zvolit do zastupitelstva svého rodného města Wriezenu, zhruba 60 kilometrů na východ od Berlína. V ordinaci, kterou se svou matkou v loňském roce otevřel, se stará o „velká zvířata“, tedy o krávy na stovkách farem v regionu Oderbruch mezi Berlínem a polskou hranicí.

Jenže místo toho, aby se staral o zdraví krav, Stumpe v poslední době stále častěji píše dopisy, telefonuje na úřady a poskytuje rozhovory novinářům z celého Německa i ze zahraničí. Projekt, proti němuž Stumpe se svou občanskou iniciativou Proti úložišti CO2 v Oderbruchu bojuje, má totiž velký význam pro všechny státy Evropské unie včetně Česka: technologie jménem Carbon Capture and Storage (CCS), tedy zachycování a ukládání oxidu uhličitého, by podle expertů mohla zásadním způsobem přispět k ochraně klimatu. A i když Ulf Stumpe proti ochraně klimatu nic nemá, představa, že už brzy bude bydlet nad podzemním úložištěm CO2, se mu příliš nezamlouvá.

Zázračně jednoduché řešení
„Prostě mám pochybnosti, jestli bude možné takový systém kontrolovat,“ říká Stumpe. Je pravda, že to, co švédský energetický gigant Vattenfall v braniborské provincii plánuje, vypadá dost utopicky. Už od roku 2008 zkoumá firma v malém testovacím zařízení metodu, díky které bude možné oddělit oxid uhličitý od zplodin vznikajících při spalování hnědého uhlí. Izolovaný CO2 se potom má zkapalnit a potrubím nebo náklaďáky přepravit na místo, kde bude „navždy“ stlačen pod zem. Tímto způsobem se mohou emise oxidu uhličitého z elektráren snížit o 85 až 95 procent. A tak není divu, že technologie CCS je mnohými experty považována za jeden z nejúčinnějších prostředků v boji proti globálnímu oteplování. Podle odhadů Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) mají globální potenciální úložiště CO2 kapacitu 2000 gigatun – což odpovídá množství CO2, které pět tisíc dnes existujících „fosilních“ elektráren vypustí za 180 let.

Celý článek najdete v Respektu 14/2010, který tentokrát vychází v úterý 6. 4. 2010.