Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Z nového čísla

Dobrovolníci vědy

Pracují ve volném čase a zadarmo, jejich koníček je často stojí spoustu peněz. V dnešní době by snad ani neměli existovat, přesto jich jsou tisíce. Mají amatérští vědci svým profesionálním kolegům ještě co nabídnout?

V dnešní době by snad ani neměli existovat, přesto jich jsou tisíce - amatérští vědci. • Autor: Matěj Stránský
V dnešní době by snad ani neměli existovat, přesto jich jsou tisíce - amatérští vědci. • Autor: Matěj Stránský

Z malé verandy vykrojené v šikmé střeše svého domu hledí Robert Uhlař do posázavských lesů. Noční tmu ruší jen Měsíc, který se blíží k úplňku. Je v tuto chvíli tak trochu nepřítelem pana Uhlaře – svítí totiž do objektivů dvou astronomických dalekohledů, okupujících většinu verandy. Jeho zář se rozprostírá po zorném poli a pohlcuje světlo slabých hvězd, které amatérského astronoma zajímají.

Kdo se však o tom chce přesvědčit na vlastní oči, musí nejprve sešplhat po žebříku o patro níž. Do dalekohledů se totiž nelze podívat, místo lidského oka do nich „hledí“ CCD kamery, obdoba digitálních fotoaparátů (nejdražší z nich si pan Uhlař pořídil za 90 tisíc korun). V pravidelných intervalech snímkují oblohu a fotografie předávají do počítačů v podkrovní místnosti, která připomíná světničku vesnické chalupy kombinovanou s řídícím střediskem NASA. Hvězdář tak může zůstat u monitorů v teple své pracovny, nebo dokonce jít spát a nechat přístroje, aby prováděly měření automaticky.

Pan Uhlař, povoláním mechanik elektronických přístrojů v nemocnicích, je jedním z desítek amatérských astronomů, kteří se v Česku tomuto časově náročnému a ne zrovna levnému koníčku věnují. Zároveň je však jedním z mála hvězdářů-amatérů, jejichž výsledky využívají profesionální vědci. Muž, jehož astronomie zajímá od dětství, observatoř vybudoval teprve před několika lety, když se přestěhoval na venkov. Stal se i spoluautorem několika článků publikovaných v zahraničních odborných časopisech.
Jeskyně, květiny, motýli

Až do zakládání učených královských společností v 17. a 18. století profesionální vědci v podstatě neexistovali. Vědu zpravidla pěstovali lidé, kteří prostředky na živobytí získávali jiným způsobem. Například slavní astronomové Brahe a Kepler žili na dvorech panovníků z podpor mecenášů a přivydělávali si mimo jiné i psaním horoskopů. Ale ani v pozdější době rozdělení na „amatéry“ a „profesionály“ příliš neplatilo. Kam zařadit třeba takového Carla Friedricha Gausse? Lze ho nazvat neprofesionálem jen proto, že si v době svých největších objevů na živobytí nevydělával čistou matematikou, ale žil z milodarů? Nebo Henryho Cavendishe, přírodovědce, který objevil vodík a jako první přesně změřil gravitační konstantu? Ani on se vědou neživil, finanční prostředky mu zajišťovalo dědictví. Ani jednoho z těchto mužů však za amatéra považovat nemůžeme.

Na počátku 20. století již rozdělení na amatérské a profesionální vědce nabylo dnešní podoby, „amatéři“ však tehdy hráli důležitější roli než dnes. Ještě za první republiky byl středoškolský kantor do určité míry symbolem znalce přírodních věd, člověkem, který nejen učil, ale i aktivně přispíval k poznání. Například klasický prvorepublikový klíč ke květeně je dílem Františka Polívky, středoškolského profesora z Olomouce.

Celý článek si můžete přečíst v novém čísle Respektu, které vychází v pondělí 25. 10. 2010.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].