Vlastní cestou

Saša Stankov (1984) pracuje jako zdravotní klaun rok, stejnojmenné sdružení u nás působí od roku 2001. Léčbu humorem u nás zavedl Američan Gary Edwards, který lékaře přesvědčil, že nejen díky práškům živ je nemocný člověk. Téměř padesát klaunů rozesměje ročně na čtyřicet tisíc dětí na onkologiích, neurologiích a dalších odděleních.

Kdyby si vyhlédla poštovní známky, vešly by se jí do jednoho alba. Jenže Veronika Richterová (1964) má koníčka, který je na skladovací prostory mnohem náročnější: od roku 2007 sbírá PET lahve a dnes už jich má 1375 z 57 zemí.

Recenzenti se vzácně shodli: Evžen Oněgin v Národním divadle je propadák. Režie Andreie Serbana se minula s látkou a orchestru ani zpěvákům pod vedením dirigenta Johna Fioreho se to nepodařilo kompenzovat.

Do rodného Německa se Jiří Horut (1983) dostane tak jednou za půl roku a za pár dnů už se zase těší do Česka. „V Praze jsem teď doma,“ říká syn fotografa, který z Československa utekl v roce 1968. Když se prochází nočním centrem města, nevidí v křivolakých uličkách a starobylých zákoutích jen krásnou architekturu, ale také potenciální dokonalé lokace pro žánry thrilleru a filmů noir. Jejich potenciál využil mladý režisér naplno v absolventském snímku Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku Pátá žena.

Zprávy z Moravského Krumlova: tamní radnice se omluvila Inchebě, že k ní byla v médiích necitlivá. Odvážila se totiž před časem protestovat proti snaze firmy dostat z krumlovského zámku, jenž Inchebě patří, do Prahy Muchovu Slovanskou epopej. Teď Inchebu krumlovští poníženě odprošují, že to tak nemysleli, a obrazy na oplátku ještě pár měsíců zůstanou na zámku.

Když se v hantýrce grafiků text „nalije na stránku a začne přetékat“, nezbývá autorovi než ho zkrátit. Přesně to se stalo s článkem Umíněnost jako osud v minulém čísle tohoto časopisu. Týkal se zesnulého básníka, překladatele a esejisty Jana Vladislava. Jeho unikátní deník byl kvůli škrtání proto autorem těchto řádek zmíněn pouze jednou větou. Zaslouží si ale víc.

Africké divadlo pro sebe Němečková objevila před lety na Avignonském festivalu. Zaujalo ji a okouzlilo jinakostí, odlišnou logikou vyprávění a rozhodla se svou novou zkušenost zprostředkovat i doma.

Schůzka s malířem Petrem Vaněčkem (1959) je domluvená dva týdny dopředu. Ve stanovený den a hodinu setkání po malíři abstraktních obrazů, kde z barevných vln, chuchvalců, labyrintů čár nebo titěrného tečkování vystupují anonymní prosvětlené siluety, však ani vidu, ani slechu.

Vzdělání pro umění není zdaleka to nejhlavnější.