Nečas, Kalousek, armáda

Ministerstvo obrany se ocitlo v takovém víru informací o korupčních nákupech pro armádu za posledních patnáct let, že nikdo nemůže dnes odpovědně říct, jak bude krajina rezortu vypadat, až se bouře utiší. Možná nezůstane kámen na kameni, možná to půjde tak daleko, že skandály, které mohou vyvolat nové a nové informace o předražených, neprůhledných a korupčních nákupech mohou docela vážně poškodit i současnou koalici.

Je to tak trochu deja vu. Petr Nečas Nečas a Miroslav Kalousek nebyli zrovna kamarádi už v devadesátých letech. Kalousek jako náměstek ministerstva obrany byl v letech 1993–1997 v rezortu nejsilnějším mužem. Nad ním se vystřídali tři ministři, každý z nich skončil dříve, než se stačil pořádně rozkoukat. Takže Kalousek vládl. Nebudeme říkat, že to všechno vymyslel on, i když autorovi těchto řádků se v tím už v devadesátých letech často chlubil.

Tak třeba zákon, že ministerstvo (armáda) nemůže nakupovat přímo, ale pouze přes českého soujkromého prostředníka Miroslav Kalousek prosazoval od počátku a v devadesátých letech byl jeho nejznámějším zastáncem. Provize pro prostředníky prodražovala nákupy a byla jednoduchou cestou ke korupci. Armáda (ministerstvo) investovala do různých nákupů za patnáct let odhadem dvě stovky miliard korun, přesná čísla nejsou k dispozici. Experti odhadují v průměru dvacetiprocentní předražení. Připočítejme k tomu desetiprocentní provizi a zjistíme, že skoro třetinu investic do zbraní, oprav, údržby armáda vyhodila oknem, tedy spíše nastrkala do kapsy soukromým korupčníkům. Šedesát miliard. To jsou slušné peníze.

Je to systém, který vznikl za Kalouska, na němž léta vydělával hodně jeho přítel, zbrojař Richard Háva. Následující šéfové ministerstva si přívedli zase své kamarády (Martin Barták třeba Michala Smrže a jeho zbrojařskou společnost MPI Group), ale Hávu (jeho Omnipol) pak najdeme v řadě klíčových nákupů pro armádu od gripenů až po transportní letouny CASA a všechno jsou to zakázky jako stvořené pro akta policejních detektivů.

Petr Nečas byl v roce 1995 ODS vyslán na obranu, aby měl Kalousek v rezortu nějakého soupeře a kontrolora. Nečas po osmi měsících odešel a snažil se zakázky kritizovat ze závětří pozice šéfa bezpečnostního výboru poslanecké sněmovny. Snažil se prosazovat plány NATO, výstavbu profesionální, mobilní a malé armády. V devadesátých letech moc šancí neměl. Jeho strana v čele s Václavem Klausem nepovažovala armádu za nějakou prioritu, Klaus se naopak stavěl na stranu lobbistů – třeba v případě Aero Vodochody – jejichž zájmy byly zdrojem další armádní korupce a vyhazování peněz – L 159 vyrobené v Aeru a koupené armádou za více než padesát miliard korun, předražené a nepotřebné. Proti tomuto kšeftu se Nečas stavěl, Kalousek obchod podporoval.

Zjednodušeně řečeno, Kalousek vlastně Nečase tehdy porazil, pokud se tedy dá nazvat vítězstvím, že uhájil korupční prostředí na ministerstvu obrany. Teď ten souboj pokračuje, nasvícený reflektory daleko více, než byl v devadesátých letech. Stačilo pár dnů a střílí se těžkou municí, Kalousek se zatím zaměřuje na ministru obrany Alexandru Vondrovi, ale dojde i ke sřetu s premiérem Nečasem. Bude to tornádo, které způsobí převratné věci. S největší pravděpodobností na tom vydělá volič a daňový poplatník.