Předvolební kampaň příliš veřejnost nezajímá, ale předvolební atmosféra společnost poměrně zahlcuje. Otázky, kdo vyhraje a s kým bude vládnout, a jestli se něco v budoucnu změní, jsou přímo hmatatelné, jako vášeň sázkařů čekajících s vyplněným tiketem před okýnkem nebo hledajících svého bookmakera. Většina dalších radostí i strastí jde stranou, stejně jako pochyba sázkaře, zda se neměl místo tipování věnovat něčemu užitečnějšímu.
Je to tím, že předvolební kampaň ztratila obsah (což není žádný objev), stejně jako tím, že to voliči vědí (což taky není novinka). Jenže mnoha lidem to nedá a spekuluje se, kdo vyhraje, co to bude znamenat, kam to zavede jejich život. Ale jsou to spekulace snílků, kteří chtějí postavit dům a netuší, jak to zařídit.
Nakonec proč ne, snít je pěkné a aspoň v duchu někomu přát výhru také. Jenže neměli bychom asi zapomínat, proč se vlastně volby konají. Zjednodušeně řečeno, měly by od moci odstavit stranu, která nás (nebo aspoň část z nás) zklamala a dosadit tam jinou, od níž očekáváme, že nás bude hájit, nebo aspoň zklame méně. To nejde moc rozhodnout bez nějakých hmatatelných, zdůvodněných a logických pravidel. Tedy bez posouzení toho, co se ve společnosti děje a dělo a kdo to způsobil a jak by to mělo být napraveno. O to se před volbami skoro nikdo nepokouší.
Jsem dost fascinován, jak před volbami vždy mizí řešení běžných problémů, skandálů a afér, které mimo volební kampaň zvedají mezi občany opravdové vášně a jak se říká „plní hlavní stránky médií“. Jako by se voliči nechali začarovat politiky a přejímali jejich způsob uvažování. Příklad.
Politici mluví nyní obecně o korupci, každý z nich proti ní chce bojovat. Voliči i nevoliči taky nyní mluví obecně o korupci a o tom, jak proti ní bojovat. Ale konkrétní případy jako by vymizely. Ještě před měsícem prolétly médii pandury – tedy závažné podezření z korupce při jejich nákupu. Kde je dnes nějaká debata o nich? Politici jsou možná do aféry namočeni napříč stranami, je tedy v jejich nízkém zájmu, aby se o aféře nemluvilo. Ale proč se neptá veřejnost? Proč mlčíme my média a přistupujeme na počty o preferencích a popularitách a popisech mítinků a zapomínáme na to hlavní. Neustále připomínat, za co nesou politici odpovědnost.
Kde jsou debaty o justiční mafii, o hledání pravdy, jestli Topolánkova vláda lámala právo? Kde jsou debaty o propojení politiky a mocných firem, ve kterých jsou – stačí se podívat na obsazení dozorčích rad – namočeny především ODS a sociální demokracie? Kde jsou tvrdé otázky na Jiřího Paroubka a jeho působení (ruku v ruce s ODS a Pavlem Bémem) na magistrátu? Kdo se ptá Miroslava Kalouska na obří tendr na odstranění ekologických škod, jehož podezřelé zadání vymysleli jeho úředníci na ministerstvu financí? Kdo žene politiky k odpovědnosti za pokaženou a evidentně zmanipulovanou soutěž Českého statistického úřadu? Ze spisu Krakatice, který byl kdysi studnou indicií o propojení státní správy a mafie se stává součást předvolebního souboje, aniž by někdo pátral, co vy spisu je.
A tak dál. Politici to propírat nebudou, mohlo by se to obrátit proti nim. Ale proč čtu neustále (například pod touto webovou rubrikou) nadávky, že za všechno můžou bolševici, Paroubek, Topolánek a kdoví ještě. Proč se tak málo lidí ptá adresně a veřejně politiků na jejich hříchy? Stále se bojí?
Je pak logické, že volby se stávají jakousi loterií, kdy v podivném transu uhranutého zvířete čekáme na vítěze, ale po volbách si, aspoň někteří, uvědomíme, že jsme nic nevyhráli, protože jsme do banku nevsadili, to co tam patří. Tedy jasné, logické argumenty a důkazy nebo aspoň silné indicie o problémech, které působí politici ve spojení s korupčníky. Vlastně je fakt, že se k tomu cirkusu svými bezobsažnými výtkami připojujeme.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
