Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Vašim perem

Cesta s palcem nahoře

Sednout si v Praze do vlaku a vystoupit v Barceloně znamená zaplatit kolem sedmi tisíc korun, čtyřikrát přestoupit a vyhradit si na to více než dvacet pět hodin. Jaké jsou možnosti těch, kterým tento způsob nevyhovuje?

Sednout si v Praze do vlaku a vystoupit v Barceloně znamená zaplatit kolem sedmi tisíc korun, čtyřikrát přestoupit a vyhradit si na to více než dvacet pět hodin.

Jaké jsou možnosti těch, kterým tento způsob nevyhovuje?

Když napíšete do vyhledávače „autostop”, vyjede vám deset stran s odkazy. Mezi prvními najdete fotografie usměvavých baťůžkářů a pár zaručených rad jak na to, následují recenze k filmu Jindřicha Poláka Smrt stopařek a možná narazíte i na informaci o nové knize Hynka Klimka. Co však převládá, to jsou poutače agentur zabývajících se organizovanou spolujízdou.

Na webových stránkách jedné z nich visí orientační ceník. Zmíněná Barcelona za dva tisíce šedesát, Paříž za třináct set třicet, Berlín za pět set dvacet a tak podobně. Zkrátka všechny uvedené cesty jsou téměř o polovinu levnější než autobusem.

Jedna z agentur, která tyto služby nabízí, sídlí přímo na Národní třídě. Na otázku „Jak je zajištěna bezpečnost spolujezdců?“ odpovídá Vít Dosoudil prostě: „Z devadesáti devíti procent se tady ti lidé, kteří nabízí svezení, střídají už osm let a navíc postupujeme stejně jako centrály v Německu, kde tento systém funguje padesát let.“ Devadesát devět procent – to je číslo opravdu vysoké, ale je zřejmě všem jasné, že nikdo z pracovníků bránit novým zájemcům o spolupráci nebude. Živí je totiž provize ze zprostředkování. Na tom, aby se člověk jako řidič zaregistroval není nic složitého. Stačí vyplnit osobní údaje (které budou sloužit pouze interním záležitostem) a o řidičské schopnosti ani jiné se pochopitelně nikdo nestará. „Není mi znám žádný případ, který by nedopadl dobře,“ říká i přesto Dosoudil.

Na stránkách konkurenčních společností je to ještě snadnější. Žádné dotazníky ani tabulky pro vyplnění SPZ. Člověk si rovnou vybere řidiče podle emailové adresy a dál komunikuje jen s ním. Web je pouze místem střetu nabídky a poptávky. Chutná to tedy podobně jako vyčkávání se vztyčeným palcem za krajnicí.

Stačí jen lehký pohyb ruky

U výjezdu z Tábora, cestou na Písek, stojí dvě dívky. Jedna mává na kolem projíždějící řidiče, druhá drží ceduli s nápisem Drhovice. Nic neobvyklého. Přestože je zmíněná destinace pár kilometrů, autobus moc často nejede. „Dnes už mám řidičák, ale dřív jsem většinou někoho přemluvila, aby mě odvezl,“ přikyvuje tamější obyvatelka Monika Schneiderová.

O něco známější jsou zážitky Libuše Burdové (83). Je totiž pravděpodobně nejstarší českou stopařkou. Téměř bez jediné koruny projela Evropu a pokud ji zdraví nezradí, chystá se poznat Indonésii. „Nevěřili byste, jak nádhernými vozy jezdím,“ řekla loni v létě novinářům a s nadšením vlastním mladým lidem líčila místa, která navštívila. V závěru rozhovoru podotkla, že jezdila i do práce a nikdy nepřišla pozdě. Za celou stopařskou éru měla prý jen dva nepříjemné zážitky, „Ale všechno dobře dopadlo…,“ dodala s úsměvem.

Chtělo by se říci – konečně možnost, která zvedne odpůrce drahého a dlouhého cestování z gauče, je však třeba vidět i jedno velké Ale. Přestože má stopování krásných aut přízvuk jisté exotičnosti a adrenalinu, skrývá v sobě několikero nebezpečí.

„Člověk nikdy neví, kdo mu právě zastavil, v jakém stavu je jeho vozidlo, ani jak způsobile pojede… Sedá do neznáma a riskuje hned třikrát,“ vysvětluje sexuolog a poslanec EP Jaroslav Zvěřina.

Když to nedopadne

„Bohužel se u nás autostop stále více chválí než kritizuje,“ upozorňuje autor knihy Smrt krásné stopařky Hynek Klimek a dodává, že během dvou let, kdy na této události pracoval, pochopil, o jak nebezpečný hazard jde. Oběti nejsou vidět na obrazovce tak často jako zkorumpovaní úředníci, ale přesto jsou.

„Když dneska stopařku náhodou naberu, celou cestu jí nadávám, ať to nedělá. Janě Štěpánkové, o které má kniha je, mohlo být dnes dvacet. Bohužel se 16.5. 2002 nevrátila domů… Pro její rodiče to byl začátek nejhorších tří týdnů v životě, kdy netušili, co se s jejich dcerou stalo,“ vysvětluje novinář a publicista pozadí mediálně známého případu.

Je to čtyři roky, co Jana opustila píseckou lesní školu jako obvykle, jen chtěla být doma dřív, a tak si stopla auto. „Dělala to potají, věděla, že bych s tím nesouhlasila,“ říká tiše její matka na představení knihy, která má posloužit jako prevence. Podle výpovědi předsedy senátu Krajského soudu Jiřího Bernáta se chtěla svézt jen kousek, z auta už však nevystoupila. „Její tělo bylo nalezeno ve velmi nepěkném stavu. Neměla na sobě skoro nic a byla několikrát poraněna nožem…“

Kdo byl vrahem, to se policie posléze dověděla, ačkoli se sám nikdy nepřiznal. Byl Jiřím Bernátem odsouzen k maximálnímu trestu, ale zdá se, že ničeho nelituje. „Posílá Štěpánkovým výhružné dopisy, útočí na ně přes svou matku, která ho po celou dobu procesu kryla a kromě toho – ve vězení je už asi po sedmé,“ potvrzuje autor knihy Hynek Klimek. A co se týká policie, ani její počínání v případu nebylo ukázkové. „Žádali jsme i prezidenta, aby pátrání urychlil,“ přiznává matka Jany Štěpánkové, „Ale nakonec nám její tělo našel kolemjdoucí chatař a pachatele usvědčil svědek…“

K tomu, proč se to po té vší bolesti rozhodli prožít znovu prostřednictvím spolutvorby knihy Smrt krásné stopařky, paní Štěpánková říká: „Rozmýšlela jsem se, ale věděla jsem, že už nic horšího zažít nemohu. Alespoň třeba od autostopu odradíme někoho dalšího.“

„Lidé se tady podobným případům diví, jakoby nevěděli, že dnes to tak chodí,“ říká stroze Dr. Jan Nereid Buquoy, který pracuje jako právník v Německu. „U nás je to běžná situace… Nedávno jsem slyšel, že by se kriminalita tohoto druhu snížila jen tehdy, kdyby Spolková republika Německo vydala zákon, že stopařky smějí být znásilněny, ale to jak víme v demokracii nejde…“

Autorka studuje gymnázium v Táboře.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte