
Článek z The Economist neskrývá nadšení nad tím, že je vůbec možné vyvinout a sériově vyrábět elektromobil s dojezdem okolo 160 km se slušnými jízdními vlastnostmi – pravda trošku dražší. Nechybí úvahy nad skvělou budoucností tohoto typu pohonu, zvláště v městských aglomeracích. Co ale zcela chybí, je informace, kde budeme všechnu tu elektřinu brát a jak ji přivedeme k nabíjecím stanicím.
Budeme-li uvažovat, že by se v Praze mohlo pohybovat 10 tisíc takových autíček, každé s výbavou 30 kW, pak potřebujeme k dobíjení kapacitu 300 MW. A to už jsme v pásmu přístavby jednoho Temelína. Nejde však jen o výrobu elektrické energie – nakonec nabíjení elektromobilů by probíhalo převážně v noci, kdy je jí relativně přebytek. Oněch 300 MW musíme protáhnout distribuční soustavou, to znamená její docela významné posílení. A ekonomika provozu? Jako by v česku byla elektřina zadarmo! Budu-li uvažovat, že ujedu na oněch 30 kWh 100 km, pak mě přijde při 3,50 Kč/kWh na 105 Kč. Při ceně akumulátoru 10 tisíc € a jeho životnosti 100 tisíc km se mi promítá do oněch 100 km příspěvek 10 €, to máme 250 korun plus spotřebovaná energie a jsme na 355 Kč na 100 km. Můj starý benzinový vůz si řekne o 8 litrů na 100 km. To je při ceně mezi 25–30 Kč 200 až 320 kč/100 km. Předpokládám přitom, že stát velkodušně nezavede u této technologie žádné další zdanění – jak to dělá u benzinu. Závěr? Líbila by se mi tichá a nekouřící vozítka – ve městech zvlášť; líbilo by se mi potlačení závislosti na ropných mocnářích – ale nějak to zatím ještě nevychází.
Petr Bürger


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].