Milý pane Třešňáku,
nechce se mi to psát do diskuze pod článkem, proto to adresuji rovnou Vám.
Mně se ten film líbil hrozně moc a podle logiky, že co se mi líbí, tomu nadržuji a bráním si to, mám k Vašemu článku jednu poznámku.
Předně: Váš článek je dobře napsaný, vystihuje myslím hodně přesně, co do toho filmu chtěl Cameron vložil, charakterisuje dobře současnou globálněspolečenskou situaci, rozpad křesťanství jako náboženství poskytujícího akceptovatelný výklad světa, strach z globálního oteplování, neschopnost pro záchranu klimatu něco udělat, pravděpodobnou nemožnost to udělat bez obnovení duchovního prožívání světa, čekání na mesiáše…
Samotný koncept "Ráje" si myslím udělat Cameron fantasticky, protože výtečně vystihuje křesťanský ráj jako něco, čemu se přiblížit nejde, co JE černobílé, kam se člověk dostane jen je-li dostatečně "dobrý", přičemž tu hranici, kde začíná Dobro a končí Zlo, nikdo neví. Je to utopie, idea, která staví na božskosti přírody, ale film ji svým chytrým přenesení na Planetu B dostává právě do úrovně uvědomovaně nedosažitelného ideálu.
Ale k věci:
Pokud by byl Mesiášem Cameron, řekl by nám, jak se to má dnes udělat, aby jsme si si naší "Gaiu" nezničili. On to neví. Stejně jako konkrétní provedení toho, jak máme nadcházející katastrofě čelit, neví nikdo (nebo není slyšet). Vy kritizujete Camerona právě proto: "James Cameron tuhle část svého eposu trochu odflákl. Udavač Jake sice přichází o důvěru svých zaměstnavatelů i lidu Na’vy, k němuž pociťuje sílící náklonnost, ale jeho krize připomíná spíš oddechovou cigárpauzu amerického světáka uprostřed náročného zápasu. Ztráta kontroly nad situací a bezradný pád na dno, který umožňuje obrátit pohled od svého ega směrem vzhůru, se na plátně nekoná a mariňák tak své zodpovědnější já dostane trochu zadarmo."
Mně se naopak právě proto ten film tak líbí a považuji ho za geniální dílo. Právě proto, že neposkytuje žádný (pitomý) přerod hrdiny, žádné (pitomé) vysvětlování motivací hrdinů, žádné jejich vnitřní souboje, pochyby… To jsme všichni viděli už tisíckrát. Jen by to byl další dobře dramaticky vystavěný příběh, kde bychom se mohli identifikovat s hrdinou, který by poskytoval rádobynávod, jak máme učinit svět lepším.
Tento film ho neposkytuje! Jak je z diskuzí k filmu (i z tohoto mého psaní) vidět, právě touto rezignací na dopovězení se Cameronovi podařilo vyvolat otázku "a co teda?". Vsadil bych se (s rizikem, že prohraju), že to tak Cameron zamýšlel, že prostě nechtěl podat další tuctový příběh Hrdiny.
A to nejdůležitější. Krom toho, že ten film je pohádka, podobenství, je to hlavně SEN. Princip snu je zde použitý zatím nejpromyšleněji, co sem kdy viděl. (Tedy, když by to nebylo zabalené do technologie, bylo by to vlastně jasné, ta technologie to umně překryla.) Usínají a probouzí se do svého snu. Asi každý z nás měl sny na pokračování, či tak dlouhé sny, že to vypadalo, že spíme měsíc. Asi každý se musel někdy do snu nutně vrátit, protože se tam dělo něco zásadního, nevratného, nebo to prostě jen nešlo opustit pro něco neuvěřitelně krásného. Sen - nebo případně nějaká virtuální realita, nebo náš "koníček", a la foglarovské příběhy, kde se všední život smrskává na to vydržet školu, najíst se a vypadnou do přírody, ale teď to nechme na snu - může být pro nás zajímavější než realita.
Sen znamená porušování kauzalit, věci zde nejsou vysvětleny, dějí se proto, že si člověk vzpomene, žádné vnitřní motivace neexistují. Sen nás může uvěznit. Jedinou cestou do toho snu je spánek, nebo aspoň zavřít na chvilku oči. Sny nejsme schopni popsat doslovně slovy, obhájit vše, co děláme. Pokud zrovna nejsme "in", tak nevíme, co se děje. Pokud jsem v realitě, přemýšlíme celou dobu nad jednou věcí, nebo nad okamžikem, v němž jsme se probudili, a dál nás hlava nepustí. Na pomezí dvou paralelních realit nejsme schopni v té "skutečné" vysvětlit, proč se co děje, a zejména, co se děje s námi. Pokud je sen silnější ne my, tak také nepotřebuje absolvovat nějaký (pitomý) přerod, prostě se to stane lusknutím prstu.
Film spočíval v tom, že Jack říkal do videoblogu, co se mu zdálo! Zkuste si představit, že máte detailně popsat sen, popsat, co u toho prožíváte, popsat, co chcete udělat, co všechno si uvědomujete - nepopíšete. Navíc jste "obyčejný" mariňák.
Prostě když jsem uvědomil, jak se postavy do toho světa "za oponou" dostávají, došlo mi, že právě proto to nejde vyprávět klasicky. To, co se považuje za odfláknutou práci dramaturga, stavím já naopak nejvýše. "Pevný podstavec" snu umožnil Cameronovi vystavět varující příběh, který nás donutí přemýšlet a tento "sen" interpretovat. Jak, je na nás.
S pozdravem Matěj Hollan
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
