K článku o plk. Otto Wagnerovi

Vážený pane šéfredaktore, vážená redakce

posílám vám vyjádření k otištěnému, shora uvedenému, článku o plk. Otto Wagnerovi.

S pozdravem Karel Drbal, Praha 4.

Praha, dne: 25.06.2009

Vážený pane šéfredaktore, vážená redakce,

Respekt považuji za seriózní časopis a pracovníky redakce za profesně vyspělé. Proto mne šokoval v čísle 24 článek „Poslední voják jde do Prahy“ od p. Weinera (historika). Jeho článek by byl snad vhodný do bulváru, ale v žádném případě do Respektu. Materiál pro článek čerpal z knihy „S cizineckou legií proti Rommelovi“, ze Sborníku Náchodsko od minulosti k dnešku č.6/2008, Z deníku cizineckého legionáře (K životním osudům čs. zahraničního vojáka plk. Otty Wagnera od PhDr. Jana Břečky, pracovníka Moravského zemského muzea) a jakýchsi „Legend“ z neznámého zdroje. Je škoda, že p. Weiner neuvedl zdroje, které pro svou práci použil.

Pro vysvětlení zájmu o článek p. Weinera uvádím, že plk. Otto Wagner byl můj prastrýc – jeho matka byla sestra mé babičky. Proto si dovoluji okomentovat údaje, které p. Weiner uvádí jako text nebo jako legendu.

Strýc Otto byl sice „samorost“, ale jako absolvent vojenské akademie v Hranicích, francouz-ském St. Cyru a účastník bojů na Středním východě, v Africe, na Atlantickém valu a na Slovensku s banderovci uvažoval zcela racionálně a rozhodně nebyl idiot!

I když jako důchodce bydlel na vesnici u Berouna udržoval kontakt se světem a k „přesunům“ používal vlaky nebo autobusy. Pochodovat z Berouna do Prahy by ho nikdy nenapadlo již vzhledem k trvalým následkům zranění na africkém bojišti.

„Legenda“ o jeho ozbrojené návštěvě na ministerstvu obrany v roce 1951 je totální pitomost. Člověk, který pamatuje léta padesátá v tehdejším Československu pochopí, že nemá žádný racionální podklad a v uvedeném roce by vůbec nebyla realizovatelná (kde v té době p. Weiner žil?). Do vážné-ho sporu s MNO se skutečně dostal, ale koncem roku 1940 v Londýně, předtím, než dostal povolení ke vstupu do jednotek Svobodných francouzů.

„Legenda“ o předání mapy se zakreslením postavení několika transportérů a skladů munice je rovněž nesmysl. Proč by vysoký důstojník Cizinecké legie v.v., nositel řady vyznamenání a řádů, mluvící perfektně francouzsky a německy, předával takové materiály novinářům, když mohl navštívit fran-couzskou ambasádu. Byl totiž na seznamu osob, které ji mohly navštívit kdykoliv.

Závěrem si dovoluji vás upozornit, že:
– podle vyjádření mého druhého prastrýce pplk. Eduarda Wagnera, bratra plk. Otty Wagnera a pracovníka Vojenského historického muzea řády a vyznamenání plk. Otto Wagnera nikdy nebyly předány
do Francie
– urna s popelem plk. Wagnera byla uložena v Památníku cizinecké legie v Puyloubier na jeho přání, nikoliv na žádost francouzské strany. Na vyřízení této záležitosti se podílela, díky své znalosti francouzštiny, i má matka
– jméno plk. Otty Wagnera je i na „desce cti“ (ORDRE DE LA LIBERATION) v pařížské Invalidovně

Doporučuji lépe ověřovat serióznost otiskovaných materiálů.

S pozdravem
Karel D r b a l